Stručné shrnutí:
Ruská federace, nástupnický stát po rozpadu bývalého Svazu sovětských socialistických republik (SSSR), vznikla až 25. prosince 1991. Zatímco pro většinu zemí střední a východní Evropy byl rozpad sovětského impéria vítanou událostí, pro Rusy se jednalo o frustrující zkušenost, kterou dlouholetý ruský prezident Vladimir Putin označil dokonce za katastrofu. Kromě politického hlediska a postupného významného oslabení ruské armády, doprovázené vstupem zemí střední a východní Evropy do NATO, se země ocitla ve vážné ekonomické krizi.
Po roce 2000 opět postupně rostla ruská politická a vojenská moc, vedoucí k taktice hybridní války se Západem a řadě ozbrojených konfliktů, vyvrcholených invazí na Ukrajinu v únoru 2022.
Politický vývoj:
Po rozpadu Sovětského svazu se v roce 1991 Michail Gorbačov stal prvním prezidentem Ruské federace, která vznikla jako jedna ze šesti nezávislých republik po rozpadu Východního bloku. Gorbačov měl ovšem relativně zásadní plány na další modernizaci Ruské federace a značnou změnu politiky v zemi, což mu s ohledem na jeho funkci, která byla značně omezená, nebylo umožněno. Jeho popularita (vlivem neudržitelnosti politického režimu v zemi) rychle klesala a v roce 1991 byl vyzván, aby svou funkci opustil.
Po odchodu Gorbačova se prezidentem stal Boris Jelcin, který byl vůbec prvním demokraticky zvoleným prezident v ruské historii a vyznačoval se značným příklonem na Západ. Jeho hlavními prioritami byly, stejně jako u jeho předchůdce Michaila Gorbačova, modernizace hospodářského a politického systému, které ovšem vedly v první polovině 90. let k hospodářskému útlumu. Za jeho vlády také došlo k řadě zásadních událostí, mezi které patřilo potlačení separatistických tendencí v Čečensku a parlamentnímu puči v roce 1993 (parlament v roce 1993 rozhodl o podstatném zmenšení pravomocí prezidenta, s čímž Jelcin nesouhlasil a postavil se mu na odpor), tyto události vedly k významnému oslabení Jelcinovy popularity a v roce 1999 nastupuje do funkce prezidenta Ruské federace Vladimír Putin. Vladimír Putin se snažil zprvu pokračovat v Jelcinově politice modernizace státu, tuto snahu ovšem zastínilo jeho zaměření se na obnovu autority a moci státu, což se vyznačovalo kontrolou medií, potlačováním opozice a centralizováním moci.
V roce 2008 nastoupil do funkce prezidenta Ruské federace Dmitrij Medveděv, který byl Putinovým blízkým spolupracovníkem a během své funkce se pokoušel vést liberalizační a modernizační politiku. V roce 2012 ovšem Putin opět kandidoval do funkce prezidenta Ruské federace a po vítězství ve volbách nastoupil do funkce již potřetí. Tento moment byl významným politickým momentem v historii Ruska. Od té doby zůstal ve funkci a Medveděv zastával pozici předsedy vlády do roku 2020.
Restart snahy o obnovu impéria
Rozpad SSSR znamenal konec ruské expanze na západ. Nejbolestnější byla ztráta etnicky blízkého Běloruska a Ukrajiny. Zejména tyto země se však Rusové i nadále snažili významně ovlivňovat. V polovině 90. let v Rusku nastal obrat k tzv. Primakovově doktríně (podle ministra zahraničí Jevgenije Primakova), která znamenala pozornost nové multipolárnímu uspořádání a postupné konfrontaci s USA a Západem. K tomu, aby se Rusko stalo jednou z velmocí, však potřebovalo obnovit svůj vliv právě v zemích „blízkého zahraničí“.
V roce 2000 zformuloval novou zahraničně-politickou koncepci Vladimir Putin – ta se snažila v maximální možné míře ovlivňovat zahraniční politiku postsovětských států (s výjimkou Pobaltí). V souvislosti s domácími problémy navíc rostl význam vlastenecké mobilizace veřejnosti skrze zahraniční politiku jako prostředku legitimizace vlády. Negativně byla vnímána zejména integrace zemí střední a východní Evropy do západních struktur, nejvíce pak na Ukrajině, kde v roce 2004 vypukla tzv. Oranžová revoluce, kdy se k moci dostaly proevropské síly. V té době však Rusové nebyli schopni razantní (vojenské) reakce, protože většina bojeschopných sil byla nasazena ve válce v Čečensku. Vzhledem k faktickému odmítnutí členství Ukrajiny v NATO ze strany západních zemí na summitu NATO v Bukurešti v dubnu 2008, na němž Putin přímo vyhrožoval vojenskou akcí, se však Rusku následně podařilo ukrajinskou společnost rozdělit a v roce 2010 v prezidentských volbách zvítězil proruský kandidát Viktor Janukovyč. Rusko zároveň světu ukázalo odhodlání řešit své nároky vojenskou cestou, jako byla v roce 2008 válka v Gruzii.
V Rusku se po roce 2010 stále častěji objevovala idea o Eurasijské integraci, která měla být protiváhou EU, s Ruskem jako ústřední mocností. Přestože Rusové podnikli řadu iniciativ s cílem vytvoření zóny volného obchodu a celní unie, pro její skutečný význam však bylo žádoucí přistoupení Ukrajiny.
Ruský svět
Důležitým prvkem se stal pojem „ruský svět“, který se objevil již v 90. letech 20. století v souvislosti s potřebou ruských intelektuálů vyrovnat se s rozpadem impéria a faktu, že značná část rusky mluvících obyvatel se ocitla za hranicemi země. Základními rysy „ruského světa“ se staly ruský jazyk, Ruská pravoslavná církev a společná historická paměť. Koncept přitom má spíše imperiální než etnický charakter. Poprvé byl pojem použit Vladimirem Putinem již v roce 2001, ovšem v pozdějších letech získal reálnějších obrysů, kdy Rusko podnikalo i v zahraničí kroky k posílení ruské kultury a jazyka.
Ideologie se začala projevovat zejména v Putinově třetím prezidentském období od roku 2012. Byla založena „na prvcích vypjatého nacionalismu (šovinismu), sociálního konzervatismu, sovětské mytologii, pravoslaví, eurasijství, panslavismu a také opozici proti Západu a jeho ‚dekadentním‘ hodnotám“. Rusko se stalo otevřeně autoritativní zemí, vykazující znaky fašistických diktatur. K dramatickému přerodu došlo v roce 2014 po anexi Krymu. Byl posilován pocit vnějšího ohrožení a zmiňována se stala potřeba jednoty národa, jejímž hlavním cílem bylo po revoluci proevropských sil v Kyjevě zabránit podobnému vývoji v Rusku. Putin ospravedlňoval anexi Krymu například tvrzením, že Rusové a Ukrajinci jsou jeden národ.
Rusko se již od jara 2014 stalo cílem sankcí EU a USA, které dále zesílily po sestřelení malajsijského civilního letadla a informacích o zapojení ruské armády v konfliktu na východě Ukrajiny. V EU však od začátku panovala nejednota, zda vůbec sankce proti Rusku přijmou – nejtvrdší linii zastávalo Polsko a pobaltské státy. Největší vnitrostátní politické boje probíhaly v Německu, ale například i Francii. Nakonec EU oproti USA přijala spíše kosmetické sankce, které se však postupem času zpřísňovaly. Rusko odpovědělo zavedením protisankcí, které se týkaly především dovozu potravin. Dopady sankcí byly Ruskem bagatelizovány a vina za ekonomický propad svalována na Západ.
Ekonomický vývoj:
Ruská ekonomika prošla na počátku 90. let rozsáhlou krizí. Přechod na tržní ekonomiku byl doprovázen výrazným poklesem HDP a v roce 1998 měnovou krizí, doprovázenou devalvací ruského rublu. Od roku 1999 ekonomika i díky reformám a exportu nerostných surovin poměrně rychle (s výjimkou krizového roku 2009) rostla. Po roce 2014 byla na zemi v souvislostí s anexí Krymu uvalena řada sankcí. Ty byly ještě výrazně zpřísněny po roce 2022. Navzdory očekáváním Západu sankce a konec importu surovin ruskou ekonomiku výrazně nepoškodily, ale růst byl ovlivněn pouze posílením válečného průmyslu.
Sociodemografický vývoj:
Rusko, jehož celková populace se pohybuje okolo 145-146 milionů, má dlouhodobé problémy s demografickým vývojem společnosti. Země vykazuje nízkou porodnost okolo 1,4 dítěte na jednu ženu (pro zachování velikosti populace je třeba čísla 2,1) a úbytek počtu obyvatel mírní jen imigrace. Dle většiny prognóz se počet obyvatel i nadále bude snižovat. Kromě stárnutí populace je problémem i masová emigrace mladých lidí po začátku invaze na Ukrajinu v roce 2022 a ztráty na frontě. Miliony obyvatel však Rusové získali nezákonnou anexí Krymu a dalších ukrajinských území.