Stručné shrnutí:
Ruská federace, nástupnický stát po rozpadu bývalého Svazu sovětských socialistických republik (SSSR), vznikla až 25. prosince 1991. Zatímco pro většinu zemí střední a východní Evropy byl rozpad sovětského impéria vítanou událostí, pro Rusy se jednalo o frustrující zkušenost, kterou dlouholetý ruský prezident Vladimir Putin označil dokonce za katastrofu. Kromě politického hlediska a postupného významného oslabení ruské armády, doprovázené vstupem zemí střední a východní Evropy do NATO, se země ocitla ve vážné ekonomické krizi.
Po roce 2000 opět postupně rostla ruská politická a vojenská moc, vedoucí k taktice hybridní války se Západem a řadě ozbrojených konfliktů, vyvrcholených invazí na Ukrajinu v únoru 2022.
Politický vývoj:
Srpnový puč a rozpad SSSR
Rozpad SSSR naznačilo v roce 1990 vyhlášení nezávislosti tří pobaltských zemí – Estonska, Lotyšska a Litvy, přestože skutečnou nezávislost získaly až později. Upadající autoritu impéria charakterizovaly i etnicky čistky mezi znepřátelenými Armény a Ázerbájdžánci. V roce 1991 sovětská vláda uspořádala referendum o zachování SSSR, které řada svazových republik bojkotovala, ale Gorbačov poté vyjednal s jednotlivými zeměmi kompromis o vzniku federace, kterou by bylo možné opustit.
Na počátku srpna byla s republikami vyjednána finální podoba Unijní smlouvy a Gorbačov před podpisem zamířil na dva týdny dovolené. Toho využili zastánci tvrdé linie v čele s šéfem KGB Krjučkovem a 17. srpna dali Gorbačovovi ultimátum. Po jeho odmítnutí pučisté Gorbačova izolovali a pokusili se převzít moc. Neuvěznili však prezidenta Ruské republiky Borise Jelcina, který převrat odsoudil, a před budovou parlamentu se začaly shromažďovat davy na jeho podporu. Pučisté se po půlnoci 21. srpna pokusili parlament obsadit, kdy vojáci v panice zahájili palbu, při níž zemřeli tři civilisté, ale i kvůli neshodám s veliteli nakonec ministr obrany Dmitrij Jazov nevydal rozkaz k vojenské akci a pokus o převrat se zhroutil. Hrdinou se stal Jelcin, který se následně odvrátil od Gorbačova. Ten se ocitl v politické izolaci a 25. prosince 1991 podepsal dekret o abdikaci a rozpuštění Sovětského svazu. Nepředpokládaný rozpad však přinesl řadu důsledků – přerušení ekonomických vazeb, etnické problémy nebo obrovskou armádu a jaderné zbraně rozeseté po nástupnických státech.
Armáda jako problém
Jelcin neměl vizi dalšího vývoje a po sporech s parlamentem (ve složení z roku 1990) ho v roce 1993 nechal násilně obsadit. Podobně v roce 1996 jen za cenu intrik vyhrál prezidentské volby. Ovšem potíže mu působila armáda, z níž velká část sympatizovala s pučisty z roku 1991. Jelcin poté, co nejdříve sám zastával i post ministra obrany, v květnu 1992 zvolil do čela resortu Pavla Gračeva, ten však neměl autoritu u svých podřízených, potýkal se s přesunem vojsk z různých koutů impéria, snižováním jejich početních stavů a navíc vzniklo nepříliš soudržné Společenství nezávislých států (CIS), které mělo zpočátku společné velení (generál Šapošnikov). Od roku 1993 kontrolu nad armádou převzala Moskva.
Ruská armáda se potýkala s rozsáhlou šikanou a nedostatkem financí, které nutil vojáky krást nebo prodávat zbraně. Země jako Ukrajina, Bělorusko nebo Kazachstán sice souhlasily s přesunem jaderných zbraní do Ruska, ovšem na Západě panoval velký neklid ohledně bezpečnosti sovětského jaderného arzenálu. Zděšení pak vyvolalo tvrzení, že se část kapesních jaderných zbraní ztratila, to však bylo později vyvráceno. Další problém představovalo zhruba 600 tisíc vojáků Rudé armády, rozmístěných v zemích Varšavské smlouvy (zaniklé v roce 1991). Země jako Československo, Polsko nebo NDR se snažily zajistit co nejrychlejší odsun do Ruska, ovšem tomu bránily nedostatečné kapacity v samotném Rusku a kromě Německa na jejich vybudování ostatní země odmítaly přispět.
Čečenské války a nástup Vladimira Putina
Více informací o válkách v Čečensku naleznete zde.
Jelcin nelibě nesl čečenskou autonomii. Čečenci pod vedením Džochara Dudajeva v roce 1991 vyhlásili samostatnost a následný Jelcinův pokus Dudajeva zatknout neuspěl. Dudajevova se pokusili svrhnout i jeho političtí rivalové, ale byli poraženi a naopak on sám rozpustil parlament a zvýšil svou moc. V říjnu 1994 na Čečensko zaútočili stovky Moskvou vyzbrojených a vycvičených Čečenců a Ingušů, ale první i druhý jejich útok navzdory podpoře tanků a letectva Dudajevovi stoupenci odrazili. Jelcin vyzval obránce, aby se vzdali, a když odmítli, povolal armádu s úkolem „obnovit pořádek“. Nedošlo však na slova ministra Gračeva, že armáda rozdrtí čečenský separatismus během jednoho dne, nýbrž ruská armáda zabředla do dlouhého konfliktu, ve kterém byla nakonec poražena.
Rusové utrpěli těžké ztráty na živé síly i technice, ovšem v lednu 1995 byl dobyt prezidentský palác v Grozném. Čečenci však pokračovali v partyzánské válce a přepadech i na území Ruské federace. V noci z 5. na 6. srpna pak během překvapivého protiútoku obsadili prakticky celé hlavní město Groznyj. Když se Rusům během následujících dnů město nepodařilo ani za masivního bombardování znovu obsadit, rozhodli se jednat a 30. srpna 1996 byla podepsána mírová dohoda. Ta sice neřešila klíčové body, ale přiznala Čečencům určitou míru autonomie.
Kvůli zdravotním problémům Borise Jelcina a jeho celkové neschopnosti vládnout (alkoholismus, skandály při zahraničních návštěvách a ekonomické problémy země) začaly ruské elity hledat nástupce. Volba padla na bývalého příslušníka KGB (sovětské tajné služby), veřejnosti neznámého Vladimira Putina. Ten byl v roce 1999 jmenován premiérem a po abdikaci Jelcina na funkci na konci roku 1999 se stal zastupujícím prezidentem. Jeho popularita dramaticky vzrostla během výpadu čečenských sil do Dagestánu a následných bombových útoků různě po Rusku mezi srpnem a zářím 1999, které si vyžádaly 300 mrtvých a 1000 zraněných civilistů. Z útoku byli obviněni čečenští džihádisté, přestože dosud existuje silné podezření, že za útokem stály ruské bezpečnostní složky, které tím měly ospravedlnit druhý vpád do Čečenska.
Ve druhé čečenské válce si ruská armáda počínala mnohem lépe než v té první a na přelomu zimy a jara 2000 Čečensko dobyla, přestože povstalci pokračovali v partyzánském odporu i v následujících letech (operace oficiálně skončila až v dubnu 2009). 7. května 2000 se Putin i díky úspěšným bojům v Čečensku stal po přesvědčivém vítězství v prvním kole prezidentských voleb řádně zvoleným prezidentem.
Ruská vojska dále působila v zahraničí, kde se zapojila do konfliktu v Podněstří (Moldavsko), do občanské války v Tádžikistánu nebo jako součást mírových sil OSN v bývalé Jugoslávii. Neshody mezi zeměmi NATO a Ruskem se však na konci 90. let začaly stupňovat kvůli leteckému bombardování Srbska ze strany NATO a jeho rozšiřování na východ.
Restart snahy o obnovu impéria
Rozpad SSSR znamenal konec ruské expanze na západ. Nejbolestnější byla ztráta etnicky blízkého Běloruska a Ukrajiny. Zejména tyto země se však Rusové i nadále snažili významně ovlivňovat. V polovině 90. let v Rusku nastal obrat k tzv. Primakovově doktríně (podle ministra zahraničí Jevgenije Primakova), která znamenala pozornost nové multipolárnímu uspořádání a postupné konfrontaci s USA a Západem. K tomu, aby se Rusko stalo jednou z velmocí, však potřebovalo obnovit svůj vliv právě v zemích „blízkého zahraničí“.
V roce 2000 zformuloval novou zahraničně-politickou koncepci Vladimir Putin – ta se snažila v maximální možné míře ovlivňovat zahraniční politiku postsovětských států (s výjimkou Pobaltí). V souvislosti s domácími problémy navíc rostl význam vlastenecké mobilizace veřejnosti skrze zahraniční politiku jako prostředku legitimizace vlády. Negativně byla vnímána zejména integrace zemí střední a východní Evropy do západních struktur, nejvíce pak na Ukrajině, kde v roce 2004 vypukla tzv. Oranžová revoluce, kdy se k moci dostaly proevropské síly. V té době však Rusové nebyli schopni razantní (vojenské) reakce, protože většina bojeschopných sil byla nasazena ve válce v Čečensku. Vzhledem k faktickému odmítnutí členství Ukrajiny v NATO ze strany západních zemí na summitu NATO v Bukurešti v dubnu 2008, na němž Putin přímo vyhrožoval vojenskou akcí, se však Rusku následně podařilo ukrajinskou společnost rozdělit a v roce 2010 v prezidentských volbách zvítězil proruský kandidát Viktor Janukovyč.
Rusko zároveň světu ukázalo odhodlání řešit své nároky vojenskou cestou, jako byla v roce 2008 válka v Gruzii. V srpnu se gruzínský prezident Michail Saakašvili pokusil získat kontrolu nad odbojným a proruským regionem Jižní Osetie a v noci ze 7. na 8. srpna 2008 zaútočila gruzínská armáda na hlavní město Cchinvali. Zatímco se Gruzínci domnívali, že se podaří region rychle obsadit a postaví Rusko před hotovou věc, ruská armáda byla na tuto možnost připravena a čekala na záminku. Rusové okamžitě po útoku začali přesunovat do oblasti své posily a během několika dnů převzali útočnou inciativu. 12. srpna nový ruský prezident Dmitrij Medveděv vyhlásil klid zbraní, 16. srpna pak byla podepsána mírová dohoda. 26. srpna 2008 Rusové uznali nezávislost Jižní Osetie a Abcházie, které však zůstaly prakticky zcela závislé na Rusku. Navzdory vítězství však ruská armáda prokázala neefektivitu a potřebu rozsáhlé modernizace, která se následně začala postupně realizovat.
V Rusku se po roce 2010 stále častěji objevovala idea o Eurasijské integraci, která měla být protiváhou EU, s Ruskem jako ústřední mocností. Přestože Rusové podnikli řadu iniciativ s cílem vytvoření zóny volného obchodu a celní unie, pro její skutečný význam však bylo žádoucí přistoupení Ukrajiny.
V roce 2012 Putin opět kandidoval do funkce prezidenta Ruské federace a po vítězství ve volbách nastoupil do funkce již potřetí. Tento moment byl významným politickým momentem v historii Ruska. Od té doby zůstal ve funkci a Medveděv zastával pozici předsedy vlády do roku 2020.
Ruský svět
Důležitým prvkem se stal pojem „ruský svět“, který se objevil již v 90. letech 20. století v souvislosti s potřebou ruských intelektuálů vyrovnat se s rozpadem impéria a faktu, že značná část rusky mluvících obyvatel se ocitla za hranicemi země. Základními rysy „ruského světa“ se staly ruský jazyk, Ruská pravoslavná církev a společná historická paměť. Koncept přitom má spíše imperiální než etnický charakter. Poprvé byl pojem použit Vladimirem Putinem již v roce 2001, ovšem v pozdějších letech získal reálnějších obrysů, kdy Rusko podnikalo i v zahraničí kroky k posílení ruské kultury a jazyka.
Ideologie se začala projevovat zejména v Putinově třetím prezidentském období od roku 2012. Byla založena „na prvcích vypjatého nacionalismu (šovinismu), sociálního konzervatismu, sovětské mytologii, pravoslaví, eurasijství, panslavismu a také opozici proti Západu a jeho ‚dekadentním‘ hodnotám“. Rusko se stalo otevřeně autoritativní zemí, vykazující znaky fašistických diktatur. K dramatickému přerodu došlo v roce 2014 po anexi Krymu. Byl posilován pocit vnějšího ohrožení a zmiňována se stala potřeba jednoty národa, jejímž hlavním cílem bylo po revoluci proevropských sil v Kyjevě zabránit podobnému vývoji v Rusku. Putin ospravedlňoval anexi Krymu například tvrzením, že Rusové a Ukrajinci jsou jeden národ.
Rusko se již od jara 2014 stalo cílem sankcí EU a USA, které dále zesílily po sestřelení malajsijského civilního letadla a informacích o zapojení ruské armády v konfliktu na východě Ukrajiny. V EU však od začátku panovala nejednota, zda vůbec sankce proti Rusku přijmou – nejtvrdší linii zastávalo Polsko a pobaltské státy. Největší vnitrostátní politické boje probíhaly v Německu, ale například i Francii. Nakonec EU oproti USA přijala spíše kosmetické sankce, které se však postupem času zpřísňovaly. Rusko odpovědělo zavedením protisankcí, které se týkaly především dovozu potravin. Dopady sankcí byly Ruskem bagatelizovány a vina za ekonomický propad svalována na Západ.
Ekonomický vývoj:
Ruská ekonomika prošla na počátku 90. let rozsáhlou krizí. Přechod na tržní ekonomiku byl doprovázen výrazným poklesem HDP a v roce 1998 měnovou krizí, doprovázenou devalvací ruského rublu. Od roku 1999 ekonomika i díky reformám a exportu nerostných surovin poměrně rychle (s výjimkou krizového roku 2009) rostla. Po roce 2014 byla na zemi v souvislostí s anexí Krymu uvalena řada sankcí. Ty byly ještě výrazně zpřísněny po roce 2022. Navzdory očekáváním Západu sankce a konec importu surovin ruskou ekonomiku výrazně nepoškodily, ale růst byl ovlivněn pouze posílením válečného průmyslu.
Sociodemografický vývoj:
Rusko, jehož celková populace se pohybuje okolo 145-146 milionů, má dlouhodobé problémy s demografickým vývojem společnosti. Země vykazuje nízkou porodnost okolo 1,4 dítěte na jednu ženu (pro zachování velikosti populace je třeba čísla 2,1) a úbytek počtu obyvatel mírní jen imigrace. Dle většiny prognóz se počet obyvatel i nadále bude snižovat. Kromě stárnutí populace je problémem i masová emigrace mladých lidí po začátku invaze na Ukrajinu v roce 2022 a ztráty na frontě. Miliony obyvatel však Rusové získali nezákonnou anexí Krymu a dalších ukrajinských území.