20. století je možné označit za nejpřelomovější etapu v dějinách lidstva, ačkoliv je některými historiky označováno jako „krátké“, čímž se míní období od roku 1914 do roku 1989. Tento pojem vychází z faktu, že relativně klidný vývoj od roku 1900 do roku 1914, kdy vypukla válka dosud nevídaných rozměrů, je v kontextu následného vývoje bližší vývoji v 19. století. Stejně tak rozpad Východního bloku (a tedy i konec Studené války) po roce 1989 zcela proměnil politickou situaci a rovnováhu ve světě, mnohé původní satelity SSSR včetně zemí střední Evropy nastoupily na cestu liberalizace a některé z nich ještě před koncem století vstoupily do NATO, tedy organizace dřívějších nepřátel.
Svět ve 20. století zažil dvě zničující světové války, stvořil nové velmoci (např. USA nebo Činu), krvavé diktatury i do té doby nepředstavitelný vědecký pokrok, který u moderní techniky umožnil například překonání rychlosti zvuku u nebo let do vesmíru. Až na výjimky se zvýšila gramotnost, sociální prostupnost či mobilita obyvatelstva. V Evropě navíc došlo k bezprecedentní integraci historických rivalů do Evropské unie.
Období do roku 1914
Přelom 19. a 20. století přinesl dlouho nevídanou politickou stabilitu, hospodářský a kulturní rozvoj Evropy. Stále větší význam na úkor ostaních evropských velmocí získávalo sjednocené Německo, které okolo roku 1900 překonalo ekonomiku Spojeného království a stalo se druhou nejsilnější ekonomikou na světě za USA. Masivní německé zbrojení, které vychýlilo rovnováhu sil v Evropě, nedostatek příležitostí ke koloniální expanzi a vznik Trojspolku v roce 1882, který kromě Německa tvořilo ještě Rakousko-Uhersko a Itálie, zhoršovaly bezpečnostní situaci v Evropě.
Čelit rostoucí síle Trojspolku, zejména Německého císařství, měla nejprve aliance Francie a Ruska z roku 1894, následně Srdečná dohoda mezi tradičními rivaly Francií a Spojeným královstvím z roku 1904 a nakonec spojenecká smlouva v roce 1907 mezi Spojeným královstvím a Ruskem, která znamenala vznik Trojdohody.
Zatímco Rusko bylo po prohrané rusko-japonské válce v letech 1904-05 a domácí revoluci oslabeno a začalo za svými konkurenty ve střední Evropě zaostávat, státy Trojspolku začaly rozšiřovat svůj vliv na Balkáně. Rakousko-Uhersko v roce 1908 anektovalo Bosnu a Hercegovinu.
První světová válka
28. června 1914 byl v Sarajevu při tzv. sarajevském atentátu zavražděn následník rakouského trůnu František Ferdinand d’Este spolu se svou manželkou, což se stalo hlavní záminkou vypuknutí první světové války. Německo podporovalo Rakousko-Uhersko k tvrdému jednání a následnému vyhlášení války Srbsku, což zároveň vedlo k posílení vzájemných vojenských i politických vztahů. Naopak Rusko sice oficiální cestou vyjádřilo solidaritu s Rakouskem-Uherskem, na straně druhé nechtělo přijít o Srbsko jako o cenného partnera na Balkáně. Francie i Velká Británie byly ve svém postoji podstatně opatrnější. Na základě výše zmíněných aliancí se nakonec rozhodly, že podpoří Rusko a spojí se s ním proti Rakousku-Uhersku a Německu.
První fáze byla především o taktice pevných pozic. Boje probíhaly především na západní frontě, kde proti sobě stály Německo a Francie s Velkou Británií a východní frontě, kde bojovalo po boku Německa bojovalo Rakousko-Uhersko proti Rusku. Hned v prvních měsících války proběhla řada krvavých bitev, které měly za následek velké ztráty na obou stranách (především se jednalo o boje u Monsu 23. srpna 1914 a u Tannenbergu 26. srpna 1914). První fáze měla za následek vytvoření statických frontových linií, které se následně staly klíčové pro pokračování celé války.
Roky 1915 až 1917 lze charakterizovat jako druhou fázi první světové války. Toto období bylo v duchu velmi krvavých, nicméně významných bojů na všech frontách, byly významné také událostmi, jako je útok na Dardanelly (únor 1915 – leden 1916) a úspěšný útok Ruska proti Turecku. Nejtvrdší boje se odehrávaly na Západě, východní fronta byla ovlivněna německou ofenzívou na Polsko a zmiňovaným útokem Ruska na Turecko. Tyto boje vedly k pádu turecké říše (rozpadu Vysoké porty, která trvala od roku 1872 do roku 1922, nebo také Osmanské říše (1299-1922).
Významným přelomem se stal rok 1917, který nesl první známky únavy a znechucení jak vojáků, tak celé veřejnosti. V Rusku vzniklo hnutí za ukončení války a všeobecná nespokojenost vedla k masivním protestům, které vyústily ve Velkou říjnovou revoluci (VŘSR 25. října 1917). Nutno ovšem dodat, že v Rusku byla dlouhodobá nespokojenost s monarchií, především pak ale s Mikulášem II.
Veškeré výše uvedené faktory tak vyústily ke konci války v roce 1918. Postupně totiž docházelo k celkovému vyčerpání, nejen vojenskému ale i hospodářskému. První světová válka měla zásadní dopad na politiku jednotlivých států i rozložení moci v Evropě. Na podzim roku 1918 byla válka pro Německo a Rakousko-Uhersko prohnanou. Německý císař Wilhelm II. se tak po dlouhém nátlaku podvolil a abdikoval, německá vláda tak podepsala v Compiègne smlouvu o příměří. Jednalo se o příměří pouze dočasné, které po dobu jednání mělo připravit půdu pro následné vyjednávání. Následně byly podepsány mírové dohody ve Versailles roku 1919, které stanovily podmínky budoucího uspořádání Evropy. Konec první světové války tak znamenal zásadní změny, jako byl rozpad Osmanské říše, Ruského impéria nebo Rakouska-Uherska, zároveň zapříčinil vznik států nových, mezi které patřilo také Československo.
Meziválečné období (1918 – 1939)
Svět se změnil v mnoha úrovních. Spojenci sice válku vyhráli, nicméně čelili jejím následkům v podobě značných ekonomických i lidských ztrát. Upevnění vzájemných vztahů a tato společná situace ovšem vedly k mnoha pozitivním krokům, jakými bylo vytvoření mezinárodních organizací jako Liga národů a k politickým a společenským reformám (koncept dodržování lidských práv, rozvoj feministických hnutí, …). Nejvíce poškozené bylo ovšem Německo, které po první světové válce čelilo dramatické ekonomické krizi, muselo vedle toho plnit řadu podmínek vyplývající z Versailleské smlouvy, kterou spojenci upravili tak, aby v budoucnu nebylo schopno vést další válku. Nejvíce zatěžující pro německou ekonomiku byla platba vysokých válečných reparací, která se významně podílela na vzniku hyperinflace v polovině dvacátých let, předznamenávající následné sociální a politické otřesy. Je nutné zmínit rovněž téměř kompletní odzbrojení, zákaz vlastnit těžké zbraně a výrazné redukce početních stavů německé armády na 100 tisíc mužů. Všechny výše uvedené faktory vedly k vzestupu nacionalistických a fašistických režimů v Evropě, zároveň to byl jeden z důsledků rozpoutání druhé světové války. Mezi hlavní příčinu ovšem patřil rok 1929 a krach newyorské burzy na Wall Street, který výrazně ovlivnil celosvětovou ekonomiku. Po celém světě došlo k téměř okamžitému poklesu hospodářské aktivity a v důsledku toho krachovaly podniky a zvyšovala se nezaměstnanost. V evropských zemích se krize projevila formou recese, zvýšené nezaměstnanosti a poklesu příjmů. Tyto problémy vedly okamžitě k politickým nepokojům a všeobecné nespokojenosti. Jak bylo výše uvedeno, po první světové válce byla rostoucí tendence obracet se k nacionalistickým a extremistickým stranám, jako k jedinému řešení hospodářské krize a všeobecné nespokojenosti.
Mezi ně patřila také německá strana NSDAP. Hitler se do jejího čela dostal v roce 1921 a značně ji radikalizoval. Strana si postupně vybudovala značné zázemí a stala se jednou z nejsilnějších stran v tehdejším Německu. Hitler měl nebývale silnou propagandistickou taktiku, která zahrnovala přednášky, veřejná shromáždění, plakáty ale i knihy. To vše v kombinaci s nabídkou relativně jednoduchého řešení pro složitou situaci Německa mu budovalo pevný základ pro jeho budoucí politickou kariéru. Dalším pozitivním dopadem pro NSDAP byla hospodářská krize (pád burzy na Wall Street v roce 1929), které Hitlerovy získalo řadu nových, ale i velmi vlivných přívrženců. V roce 1933 se dostal na pozici kancléře, a stal se tak nejvlivnějším mužem tehdejšího Německa.
Po dosažení moci a kontroly nad celým Německem, Hitler postupně obrátil svou pozornost na zbytek Evropy, především pak na Československo a Rakousko s vysokým podílem německy mluvícího obyvatelstva. Zatímco Velká Británie a Francie se pokoušely vyjednávat a udržet mír do poslední chvíle, země jako Itálie a Japonsko se postupně spojily s Německem a podporovaly jeho agresivní politiku. Stupňování Hitlerových požadavků vedlo v roce 1938 k Mnichovské dohodě, která znamenala připojení Sudet v Československu k Německu. V tehdejším Československu dostala přízvisko: O nás bez nás, jelikož tuto smlouvu uzavřeli představitelé Velké Británie, Francie, Německa a Itálie. V březnu 1939 německá armáda obsadila zbytek území dnešní České republiky, na území Slovenska vznikl loutkový Slovenský štát a Podkarpatskou Rus obsadili Maďaři.
Druhá světová válka
V září 1939 Hitler zaútočil na Polsko (Blesková válka), čímž došlo k zahájení druhé světové války, protože na stranu napadeného Polska se přidala Velká Británie a Francie se svými spojenci. Mezitím 23.srpna 1939 vznikla mezinárodní smlouva o neútočení (také pakt o neútočení) mezi Německem a Sovětským svazem. Smlouva byla uzavřena za účelem vyhnout se válce mezi oběma zeměmi a umožnit jim spolupracovat a rozdělit si vliv v Evropě. Smlouva zůstala v platnosti až do 22. června 1941, kdy Německo zahájilo operaci Barbarossa a napadlo Sovětský svaz. Po úspěšném dobytí Polska se Německo v roce 1940 zaměřilo na západ a dobylo Nizozemsko, Belgii a nakonec Francii.
Německo postupně zdokonalovalo zpočátku úspěšnou strategii bleskových útoků (Blitzkrieg), ovšem na podzim 1940 Němci zaznamenali první vážnou porážku ve vzdušné bitvě o Británii. Válka se rozšířila i do Afriky a na Blízký východ. Zásadním mezníkem byl japonský útok na americkou základnu Pearl Harbor v prosinci 1941, což vedlo ke vstupu Spojených států do války na straně Spojenců. Spojené státy do té doby udržovaly oficiální neutralitu, nicméně ekonomicky i vojensky podporovaly spojence.
V listopadu 1942 se odehrála bitva o El Alamein, kde Spojenci porazili německého generála Rommela a začalo osvobozování v Africe. V červenci roku 1942 začala bitva o Stalingrad, která trvala do ledna roku 1943 a která znamenala přesun inciativy na stranu Spojenců. Byla to jedna z největších bitev druhé světové války, která vedla ke konečné porážce Německa. Odehrávala se převážně v ulicích města Stalingrad. Zároveň probíhala námořní válka v Atlantiku, z pohledu Spojenců zásadní pro zásobování armády i civilního obyvatelstva. V roce 1943 Spojenci úspěšně dobyli Sicílii a zahájili osvobozování pevninské Itálie. Ta sice v září téhož roku kapitulovala, ovšem postupu do vnitrozemí bránil tuhý odpor německé armády.
V červnu roku 1944 se uskutečnila operace Overlord (také Den D), vylodění Spojenců v severofrancouzské Normandii. Jednalo se o největší námořní invazi v historii, při které se jen v první fázi vylodilo přes 150 tisíc mužů za rozsáhlé podpory letectva. Spojenci použili několik zastíracích manévrů, aby zmátli nepřítele (jednalo se například o falešné útoky na pláže). Invaze pokračovala těžkými a krvavými boji o každý metr půdy.
Následně se Spojenci soustředili na dobytí Německa ze západu (přes Benelux), jihu (přes Alpy) a z východu. Na konci dubna roku 1945 Sovětský svaz dobyl Berlín, což vedlo ke kapitulaci Německa 8. května 1945. Vzhledem k nepříznivému vývoji na frontě mezitím Hitler 30. dubna 1945 ve svém bunkru spáchal spolu se svou manželkou Evou Braunovou sebevraždu. Boje i nadále probíhaly v Asii až do 2. září 1945, kdy kapitulovali Japonci, čímž druhá světová válka oficiálně skončila.
Poválečné období (1945-49)
Konec druhé světové války znamenal zásadní přelom – Německo bylo na rozdíl od první světové války zcela poraženo a země byla okupována Spojenci. Počáteční vítěznou euforii však zejména na západě kontinentu vystřídala hrozba komunismu a nové války.
Studená válka a integrace v západní Evropě
Studená válka byla výsledkem mocenského boje, který se projevoval jak v politické rovině, tak v ideologické, vojenské i ekonomické. Byla výsledkem řady faktorů, které se vyvinuly v první polovině 20. století. Sovětský svaz po druhé světové válce začal hojně podporovat jednotlivé země k tomu, aby postupně přistoupily ke komunistickému režimu, čemuž se Spojené státy znatelně bránily. Nedůvěru vyvolávalo také postupné zbrojení a vývoj nových zbraní, a to na obou stranách. Rozdílnosti a politický vliv, který jednotlivé země měly, postupně vedly k narůstajícímu napětí, které v roce 1947 vyústilo v počátek studené války.
Začátek studené války byl obdobím významných politických i vojenských konfliktů, které se dotýkaly především Spojených států, Spojeného království a Východního bloku, zejména tedy Sovětského svazu. Především pak na straně Východu to vedlo k posilování ideologického nátlaku na smýšlení jedince, zvýšení agresivity propagandy a masivní agitační kampaně.
V první dekádě tak dochází k několika klíčovým událostem, které určovaly směr studené války. Jedním se zásadních okamžiků je povstání v Maďarsku roku 1956. Přesný počet obětí není znám, ale hovoří se o několika tisících civilistech a vojácích. Jednalo se o násilné potlačení protestů maďarského lidu proti sovětské nadvládě. Druhým byla Kubánská krize (označovaná také jako Karibská krize v roce 1962), kdy spojené státy a Sovětský svaz stály na pokraji jaderného konfliktu kvůli instalaci sovětských jaderných zbraní na Kubě (pakt mezi Fidelem Castrem a Nikitou Chruščovem).
Druhá dekáda, tedy 60. léta minulého století, byla charakterizována (v rámci studené války) jako období plné strachu a napětí z jaderného konfliktu na obou stranách (tedy Spojenými státy i Sovětským svazem), gradace napětí byla způsobena několika faktory, mezi které patřila právě konfrontace v rámci Kubánské krize v roce 1962, kosmická soutěž nebo politické bitvy, které ovlivňovaly obě strany (hnutí za občanská práva nebo protiválečná hnutí, která silně ovlivňovala především USA).
Jednoznačně nejvypjatějším obdobím druhé poloviny minulého století byla třetí a také předposlední dekáda studené války, která byla charakterizována zvýšeným napětím a agresivní konfrontací mezi Sovětským svazem a Spojenými státy, což byl důsledek několika příčin jako válka ve Vietnamu (Sovětský svaz byl na straně Vietnamské lidové republiky a poskytoval vojákům výcvik, výzbroj a jinou materiální podporu), dále pak vývoj výše zmiňované Kubánské krize, ale i špionáž a tajné operace, které proti sobě velmoci vzájemně vedly.
Poslední fáze studené války se nesla ve značném uklidnění situace. V 80. letech měl Sovětský svaz velké množství problémů, kterým se musel interně věnovat, jednalo se především o špatnou ekonomickou a hospodářskou situaci v celém východním bloku, na kterou nebyl dlouhodobě připraven (Sovětský svaz od počátku podcenil ekonomické i hospodářské dlouhodobé plánování). Zároveň ale USA i Sovětský svaz uzavřely v průběhu 80. let množství dohod, mezi které patřila také dohoda o jaderném zbrojení, která měla za cíl snížení počtu jaderných zbraní. Vliv mělo i ukončení válek (tou dobou skončila válka v Afghánistánu i Vietnamu) a nakonec i měnící se politická situace v USA, kdy proběhly nové volby, které se nesly v konzervativním a klidném duchu. To vše mělo za následek snížení zájmu o druhou stranu a zároveň intenzivnější zaměření na interní problémy vlastní země. Východní blok tou dobou procházel dramatickými změnami také z nitra Sovětského svazu, kdy se začaly ozývat hlasy po změně, které nakonec vyústily v postupný rozpad Východního bloku.
Rozpad Východního bloku
Rozpad východního bloku je záležitost týkající se rozpadu socialistických zemí v Evropě po konci studené války, která trvala od roku 1947 do roku 1989 (případně 1991, dle některých zdrojů studená válka dosud neskončila). Tyto země, které byly ve většině případů zároveň členy Varšavské smlouvy, militárně-politického paktu uzavřeného v roce 1955, se v 90. letech 20. století vydaly na cestu transformace ke kapitalistickému hospodářství a demokracii.
(Varšavská smlouva byla jedním z hlavních nástrojů pro udržování stability a kontroly Sovětským svazem v oblasti východní Evropy. Zároveň to byl důležitý faktor, který přispěl k rozšíření studené války a napětí mezi Západem a Východem.)
Prvním významným momentem, který předznamenal konec a pozvolný rozpad východního bloku, byl pád Berlínské zdi v listopadu roku 1989. Tento klíčový moment znamenal konec komunistického režimu ve východním Německu, zároveň byl ale důsledkem dlouhodobých masivních protestů, volání po reformních silách v Sovětském svazu, který se již od počátku 80. let potýkal s ekonomickými problémy, a stále se zvyšující nespokojenosti obyvatel. Tyto události vedly k politickým a hospodářským změnám v Sovětském svazu a východním bloku, a nakonec k pádu komunistických režimů v celé východní Evropě. Následovala touha postkomunistických zemí (Polsko, Maďarsko, Česká republika a další) po budoucím demokratickém směřování. Tyto události tak měly významný dopad na mezinárodní vztahy a posléze celosvětovou politiku, jelikož pozvolný rozpad Sovětského svazu nutně vedl k ukončení studené války, která byla ve své podstatě ideologickým a mocenským soubojem Východního bloku se Západem. Bohužel její charakteristika je v mnoha ohledech uváděna jako “nenásilná”, nicméně vyjma politického napětí a ekonomických sankcí na obou stranách, v několika oblastech přesahovala do otevřených válečných konfliktů (Korejský poloostrov či Vietnam).
Mnohé postkomunistické státy se od 90. let minulého století také významně podílely na rozšiřování Evropské unie a NATO, což přispělo k pomyslnému spojování a zlepšování politických vztahů mezi Východem a Západem.