Stručné shrnutí:
Německo bylo v roce 1989, kdy se začaly hroutit komunistické režimy ve střední a východní Evropě, rozděleno na dva samostatné státy: Spolkovou republiku Německo (SRN) a Něměckou demokratickou republiku (NDR), kde dosud byla u moci právě komunistická strana. Rozáhlá emigrace obyvatel NDR na západ během roku 1989, která neustala ani po pádu Berlínské zdi v listopadu téhož roku, nakonec místo plánovaného postupného sbližování obou zemí vedla k rychlému sjednocení (v Německu tradičně označovaném jako „znovusjednocení“), kdy nejprve v květnu 1990 byla podepsána dohoda o měnové, hospodářské a společenské unii a následně 3. října 1990 vznikl za výrazné podpory německého obyvatelstva i přes obavy ostatních významných evropských mocností fakticky jeden německý stát.
Novodobé německé dějiny charakterizuje značná politická stabilita, charakterizovaná faktem, že mezi léty 1990-2021 zemi vedli pouze tři kancléři: Helmut Kohl za CDU (1990-98), Gerhard Schröder za SPD (1998-2005) a Angela Merkelová za CDU (2005-2021).
Přestože západní část země, která byla od konce druhé světové války pod kontrolou Spojenců, musela do mnohem zaostalejší východní části v průběhu let investovat obrovské sumy (do roku 2003 1,2 bilionu eur), aniž by došlo k úplnému vyrovnání životní úrovně a ekonomické výkonnosti, spojením vznikl stát s takřka 80 miliony obyvateli, který byl poprvé od konce druhé světové války předurčen k ekonomické dominanci v Evropě.
Německo zůstalo členem NATO a Evropského hospodářského společenství, z něhož v roce 1993 vznikla Evropská unie. Země přijala novou měnu – euro a stala se největším přispěvatelem EU. Obdobně jako v severských zemích zde důležitou roli sehrály sociální otázky (redistribuce bohatství, odpovědná rozpočtová politika), ale i ekologická témata. Naopak výrazně slabší je oproti Francii či Spojenému království německá armáda Bundeswehr. Situace se začala měnit až po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022, kdy kancléř Olaf Scholf (SPD) vyhlásil „historický obrat“ německé politiky a rozsáhlou modernizaci armády. Navíc i v samotném Německu, které se v 50. letech 20. století zřeklo jaderných zbraní, začala sílit podpora rozšíření evropského držení jaderných zbraní.
Politický vývoj:
Přehled německých vlád
Na cestě ke sjednocení
Násilné poválečné rozdělení země Němci zpočátku nesli mimořádně těžce, ale zatímco v západní Spolkové republice Německo se počítalo s pozdějším znovusjednocením, představitelé východní Německé demokratické republiky se od svého souseda spíše distancovali. Během studené války však bylo zřejmé, že zásadní změna není reálná, proto se od 70. let 20. století začaly vztahy obou zemí normalizovat. Přestože v 80. letech docházelo v zemích východního bloku k určitému uvolnění poměrů, představitelé NDR trvali na rigidním komunismu, čímž se i kvůli ekonomické stagnaci prohluboval příkop mezi politikou a společností.
V průběhu roku 1989 začaly z NDR na západ směřovat desetitisíce obyvatel a v zemi se rozšířily masové protesty. Okolnosti dovedly vedení NDR 18. října 1989 k odvolání Ericha Honeckera ze všech funkcí. Společenský tlak však nadále rostl a 9. listopadu v 18 hodin došlo k tiskové konferenci, která se týkala změny pravidel pro trvalé vycestování ze země. Tiskový sekretář Ústředního výboru komunistické strany však chybně interpretoval opatření, když prohlásil, že je bezodkladně možné, aby obyvatelé NDR požádali o trvalé vycestování přímo na hraničních přechodech. Zpráva byla okamžitě zveřejněna v médiích, což vyvolalo okamžitou odezvu. Během večera se pod náporem lidí zhroutila ostraha a fakticky padla Berlínská zeď.
Politici ze SRN byli nejprve rychlým vývojem zaskočeni, ale poté pod vedením Helmuta Kohla převzali iniciativu a tlačili na rychlejší sjednocení. V březnu 1990 volby v NDR ovládla spřízněná strana spolkové CDU s názvem CDU DDR. Již v květnu byla podepsána smlouva o měnové unii mezi oběma zeměmi, 31. srpna 1990 byla podepsána smlouva o sjednocení země, naplánované na říjen téhož roku.
Největší výzvou pro sjednocení bylo získat souhlas vítězných mocností z druhé světové války. Zatímco Spojené státy pod vedením George Bushe st. podporovaly sjednocení a svým vlivem pomohly přesvědčit i zdrženlivější Velkou Británii a Francii, největší problém představoval Sovětský svaz. To se podařilo až po dlouhých jednáních a za cenu ekonomické pomoci Sovětskému svazu a garance, že na území bývalé NDR nebudou trvale rozmístěny jednotky NATO. Sjednocení přitom mělo všem stranám poskytnout výhody – západním zemím integraci celého území do západních struktur a Sovětskému svazu sblížení s Evropou a prohloubení ekonomické spolupráce. Zároveň mělo sjednocení předcházet definitivní potvrzení německo-polských hranic.
Vlády Helmuta Kohla (1990-98)
Všeobecná euforie a podíl kancléře Helmuta Kohla na sjednocení země pomohly k jednoznačnému vítězství CDU ve volbách v prosinci 1990. V domácí politice se však postupem času začala objevovat deziluze z nákladů na sjednocování země a přetrvávající rozdíly mezi bývalou NSR a NDR. Výzvou byla masová migrace zejména z východní Evropy a odsun zhruba 400 tisíc sovětských vojáků, jejichž odsun kompletně financovala německá strana.
V zahraniční politice se s výjimkou spěšného uznání nezávislosti Chorvatska a Slovinska v prosinci 1991 během války v Jugoslávii, za které se na Německo snesla vlna kritiky, Německo prosazovalo diplomatické řešení konfliktů a vojensky se v rámci mezinárodních misí angažovalo jen postupně, neochotně a v omezené míře. Kohl měl zásadní vliv na sbližování zemí střední a východní Evropy se západem a vyjednávání podpory rozšiřování NATO i EU směrem na východ.
Během druhé celoněmecké vlády Helmuta Kohla již bylo zřejmé výrazné napětí kvůli protahující a prodlužující se transformaci východních spolkových zemí, doprovázené nedostatečnými investicemi na západě. Masivní úbytek průmyslové výroby na východě znamenal vysokou nezaměstnanost a vlnu nacionalismu zejména vůči migrantům.
Vlády Gerharda Schrödera (1998-2005)
Ekonomická deziluze vedla ve volbách do Spolkového sněmu v roce 1998 k vítězství do té doby opoziční SPD pod vedením Gerharda Schrödera, která vytvořila koalici se Zelenými. V roce 1999 bylo fakticky dovršeno sjednocení, když se spolková vláda definitivně přesunula ze západoněmeckého Bonnu do Berlína. Zejména vlivem vládního působení Zelených se do popředí dostala ve vyšší míře ekologická témata a v roce 2000 byla podepsána důležitá smlouva o odklonu od jederné energie.
Po těsném vítězství SPD ve volbách v roce 2002 došlo k významným reformám sociálního systému, které měly vymanit Německo z vleklých hospodářských obtíží. V zemi se v roce 2002 začalo platit novu měnou – eurem, ovšem ekonomický vývoj a dopady reforem zejména na sociálně slabé vedl ke klesajícím preferencím SPD. Schröder se pokusil zabránit volební prohře a na hraně ústavnosti se mu podařilo vyhlásit na rok 2005 předčasné volby.
V zahraniční politice (zejména ve vztahu k EU) Schröder ve větší míře prosazoval specifické německé zájmy, výrazně posílil vztahy s Ruskem (velmi blízký vztah navázal s prezidentem Vladimirem Putinem), který vedl v roce 2005 i k uzavření smlouvy o výstavbě plynovodu Nord Stream na dně Baltského moře, a Čínou. I přes deklarovaný pacifismus vláda vedená SPD schválila nasazení německých ozbrojených sil během krize v Kosovu v roce 1999 (zároveň souhlasila s leteckými údery NATO proti Jugoslávii) a následně i v Afgánistánu (2002). Motivací bylo s heslem „Již nikdy Osvětim!“ zabránit další genocidě na evropském kontinentu a další vlně uprchlíků z Balkánu do Německa. Rozkol s USA však přinesla válka v Iráku (2003), kde Německo prosazovalo diplomatické řešení místo invaze. Objevily se i diskuse o společné bezpečnostní a obranné politice EU. Schröderova vláda se zároveň snažila o získání stálého místa v Radě bezpečnosti OSN.
Vlády Angely Merkelové (2005-21)
Těsné vítězství CDU/CSU ve volbách v roce 2005 odstartovalo 16 let dlouhou vládu Angely Merkelové. Ta v prvním volebním období sestavila širokou koalici s SPD. Merkelová na rozdíl od svého předchůdce byla ochotná a schopná dosahovat kompromisů na domácí i mezinárodní scéně. Její popularitě pomohla i zlepšující se makroekonomická čísla a reakce na světovou hospodářskou krizi v roce 2008, kdy došlo například k zavedení tzv. šrotovného, které výrazně podpořilo poptávku po nových automobilech a pomohlo silnému německému automobilovému průmyslu, nebo státní záruky za některé rizikové investice v bankovnictví.
Výrazné volební vítězství CDU/CSU v roce 2009 a koalici s FDP začaly brzy kalit četné skandály a řešení krize eura kvůli finančním potížím Řecka v letech 2010-11. Důležitými body byla profesionalizace německé armády (Bundeswehr) v roce 2011. Velkým otřesem pro německou politiku byla havárie jaderné elektrány v japonské Fukušimě, která navzdory pozitivnímu vztahu vlády k jaderné energii vedla k rozhodnutí o definitivnímu odstavení všech jaderných elektráren v Německu do roku 2022. Situaci na domácí scéně zkomplikovaly skandály a nucené rezignace dvou německých prezidentů po sobě, Horsta Köhlera a Christiana Wulffa.
V roce 2013 zaznamenala CDU/CSU drtivé vítězství, o téměř 16 procentních bodů zvítězila před SPD. Kvůli fiasku FDP však Merkelová podruhé sestavila velkou koalici právě s SPD. Největší výzvou se jednoznačně stala v roce 2015 rozsáhlá migrační krize. Navzdory opatrnému postoji CDU k migraci Merkelová v létě 2015 bez dostatečného projednání ve Spolkovém sněmu překvapivě vyhlásila, že Německo otevírá uprchlíkům své hranice. Do země jen během září a října přišly statisíce uprchlíků. Zatímco část německé veřejnosti počínání Merkelové přivítala, na domácí i mezinárodní scéně se zformovala opozice proti přijímání uprchlíků. Situaci ještě zhoršily sexuální násilí přistěhovalců na přelomu roku 2015/16 v Kolíně nad Rýnem a teroristický útok v Berlíně v prosinci 2016. Situaci s nekontrolovanou migrací do značné míry zlepšila dohoda s Tureckem z března 2016, ovšem zároveň došlo k výraznému zhoršení vztahů se zeměmi Visegrádské čtyřky a výraznému posílení pravicově populistické strany AfD (Alternativa pro Německo) a popularity hnutí Pegida (Vlastenečtí Evropané proti islamizaci Západu).
Volby v roce 2017 však i přes klesající popularitu opět vyhrála CDU/CSU s náskokem 12 procentních bodů na SPD. Po komplikovaných vyjednáváních nakonec opět vznikla koalice s SPD. Slábnoucí pozice vedla Merkelovou k rozhodnutí neucházet se znovu o post předsedkyně CDU. Čtvrtou a poslední vládu Merkelové poznamenala zejména koronavirová krize v letech 2020-21, se kterou se však Německo vyrovnalo s porovnání s ostatními zeměmi velmi dobře, díky čemuž opět popularita Merkelové výrazně vzrostla.
V zahraniční politice, zejména v rámci EU hrála Merkelová výraznou roli a zastiňovala ministry zahraničí své země. Vláda odmítla členství Turecka v EU, naopak posilovala vztahy s Francií, USA (navzdory aféře s americkými odposlechy v Německu) či Ruskem a Činou. Snaha o rozpočtovou odpovědnost vedla ke sporům ohledně řešení situace zadluženého Řecka. V roce 2014 se země přihlásila k větší odpovědnosti za mezinárodní bezpečnost. Ve stejném roce došlo v souvislosti s válkou na východě Ukrajiny k výraznému ochlazení vztahů s Ruskem, konflikt se však kvůli postoji Ruska nepodařilo vyřešit diplomatickou cestou, což do značné míry vedlo v Něměcku k deziluzi z předpokladu, že obchodní partnerství může vést k demokratizaci Ruska, přesto o rok později začala stavba kontroverzního plynovodu Nord Stream 2.
Ekonomický vývoj:
Německo je největší evropskou ekonomikou a od roku 2024 třetí největší na světě. Velký význam má průmysl, konkrétně automobilový, elektrotechnický či energetický. Německo už od konce války prochází silným ekonomickým růstem s minimálním podílem recesí či stagnací, byť zejména v 80. letech i na NSR dolehl ekonomický útlum. Po roce 1994 nastal osmiletý hospodářský růst v průměru zhruba o 1,5 % ročně. Přestože byla země postižena ekonomickou krizí v roce 2008, po roce 2010 přišlo rychlé oživení. Výrazný podíl na zefektivnění ekonomiky měly tzv. Hartzovy zákony, balíček reforem pracovního trhu, postupně přijímané druhou vládou Gerharda Schrödera, které sice vedly k rozhýbání trhu a postupnému poklesu nezaměstnanosti, zároveň však vyvolávaly kontroverze kvůli negativnímu dopadu na chudší vrstvy.
Stabilitě německého hospodářství napomáhá obrovské množství malých a středních podniků, které se na HDP podílí zhruba ze 45 %, a odpovědný přístup k veřejným financím ze strany politických elit, kdy například v letech 2014-19 spolkový rozpočet dosahoval přebytkový rozpočet.
Zásadní výzvou bylo kvůli dramatických rozdílům sjednocení země. Bývalá NDR jako jediná země východního bloku nemusela reformovat ekonomický systém, ale došlo k „přistoupení“. Pád celého bloku však přinesl dramatický propad hospodářství NDR zhruba o třetinu, průmyslová produkce klesla dokonce o 70 %. Následný růst HDP byl tažen zejména stavebnictvím, do nějž v prvních letech plynuly rozsáhlé investice na tzv. Výstavbu východu. Po více než 30 letech přetrvávají ekonomické rozdíly mezi regiony na západě a východě země, přestože investice do východních spolkových zemí dle odhadů dosáhly v roce 2015 1,7 bilionu eur a částka dále rostla.
Německo disponuje jednou z nejhustších a nejkvalitnějších dálničních a silničních sítí, která má značný vliv na vysokou mobilitu a hospodářský růst. V poslední době se do popředí zájmu dostávala i železniční doprava s prioritou v budování sítě vysokorychlostních tratí s ohledem na zvyšování zájmu o ekologii.
Německo se jako průmyslová velmoc potýkala ve druhé polovině 20. století se znečištěným životním prostředím, které vedlo ke stále větší občanské angažovanosti a většímu politickému tlaku na reformy. Mezníkem se stala havárie černobylské elektrárny v Černobylu (SSSR) v roce 1986, která vedla k diskusi o odklonu od jaderné energetiky, definitivně potvrzené v roce 2011 po havárii elektrárny v japonské Fukušimě. Poslední jaderné elektrárny byly odpojeny v dubnu 2023. Německo se dlouhodobě snaží o zvýšení podílu obnovitelných zdrojů energie, které se i díky tzv. ekologické dani a dlouhodobé podpoře na celkovém množství vyrobené elektřiny v roce 2020 podílely ze 44 %. Značně kontroverzní se naopak stala sázka na zemní plyn, vedoucí ke stavbě plynovodu Nord Stream mimo Polsko a Ukrajinu a v roce 2015 i plynovodu Nord Stream 2, který však nebyl zprovozněn kvůli ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022.
Sociodemografický vývoj:
Populace nejlidnatějšího státu Evropy (s výjimkou Ruska) vzrostla od roku 1990 o téměř čtyři miliony na zhruba 83 milionů, zejména vlivem přistěhovalectví, neboť v roce 2020 v zemi žilo téměř 10 milionu cizinců a zhruba 20 milionů s migračním pozadím. Největší vlna více než milionu uprchlíků do země dorazila v roce 2015 v důsledku pokračující války v Sýrii. Kancléřka Merkelová se na rozdíl od většiny ostatních státníků na kontinentu nejn symbolickým heslem „Wir schaffen das!“ (my to zvládneme) postavila za pomoc uprchlíkům. Silná migrace proudí z konfliktních zón (v 90. letech zejména z Balkánu, později z Blízkého východu). Významnými menšinami jsou Turci, Poláci, Rusové, Syřané …). Většina žije v bohatých městských státech včetně Berlína a spolkových zemích na severozápadě Německa, nejmenší podíl naopak v zemích bývalé NDR.
Velká solidarita se i přes zakořeněný odmítavý postoj k diskriminaci, způsobený komplexem z nacistického podílu na holokaustu během druhé světové války, neobešla bez růstu popularity ultrapravicových stran, jimž k zisku voličů pomohla především zmiňovaná uprchlická krize v roce 2015.
Počet obyvatel však roste i vzhledem k růstu životní úrovně, kvalitnímu zdravotnictví, zlepšujícímu se životnímu prostředí, které mají vliv na růst průměrného věku dožití. Nízká porodnost však vede k rostoucímu tlaku na důchodový systém.
Postupně dochází k významné společenské proměně a výraznému oslabení náboženství, podíl evangelíků i katolíků od poloviny 20. století do roku 2019 klesl zhruba na polovinu. Kromě změny životního stylu přispěla i upadající autorita církve, zejména v souvislosti s četnými skandály sexuálního zneužívání. K posílení pozice církve příliš nepomohla ani volba německého papeže Benedikta XVI. Podobně klesá význam počet členů politických stran nebo odborových organizací.
Témata:
Migrace a uprchlická krize
Zvládlo Německo největší migrační krizi? Přinášíme data, jak dnes žije milion uprchlíků (analytický článek Deníku N o tom, jak se Německo vyrovnalo s milionem uprchlíků, kteří do země přišli v roce 2015)
Kulturní a ekonomická propast mezi „západním“ a „východním Německem
Ani po třiceti letech se nedaří bývalé NDR dohnat zbytek Německa (stručný článek Seznam Zpráv o nekonečném „dohánění“ západu ze strany bývalé NDR)
Čtvrtstoletí sjednoceného Německa: rozdíly přetrvávají (článek Ekonomického deníku o ekonomických aspektech sjednocení a přetrvávajících rozdílech ve výkonnosti ekonomik západního a východního Něměcka)
Stud za minulost a smíření se s rolí velmoci
Německo, vpřed! I když… (reportážní článek časopisu Reportér o sebemrskačství a postupném znovunabývání sebevědomí nejmocnější evropské země)
Nadmocnost Německo (analytický článek časopisu Reportér o zvyšujícím se významu Německa v rámci Evropy a volání po aktivnější zahraniční politice)
Literatura
LIZCOVÁ, Zuzana a kol. Německo 1989-2021: úspěchy, problémy a výzvy sjednocené země. Praha: NLN, 2022. ISBN 978-80-7422-890-2.