Současnost (1990-2025)

Rozpad Jugoslávie a války na Balkáně

(více info na webu sesterského projektu Válka v Evropě)

Vzhledem k absenci politického následníka po Titově smrti (1980) bylo zavedeno kolektivní vedení země, kdy se v čele vlády každoročně střídali zástupci jednotlivých zemí v rámci federace. Nespokojenost s vývojem panovala zejména v Srbsku, které se opět snažilo zemi centralizovat. Jugoslávii vzhledem k pádu komunistických režimů v Evropě přestal Západ finančně podporovat, čímž se ekonomická situace ještě zhoršila. V letech 1988-89 v Srbsku za podpory Slobodana Miloševiče tzv. protibyrokratická revoluce, která vedla mimo jiné k zásadnímu omezení autonomie Kosova a Vojvodiny.

Na počátku roku 1990 proběhl bezvýsledný sjezd Komunistické strany Jugoslávie. Zatímco v Chorvatsku a Slovinsku významně vzrůstal nacionalismus spojený s požadavky větší autonomie, Srbové změny odmítali a naopak prosazovali silnější centralizaci. V květnu 1991 pak Srbové odmítli předat předsednictví federace Chorvatům.

Politická situace se zhoršovala zejména v Chorvatsku a Slovinsku, charakterizovaná vymezováním se vůči Miloševičovi a Srbům. Zejména Chorvati budovali svou národní identitu na protisrbských postojích s odkazem na události ze druhé světové války a nekritickém schvalováním činů ustašovců. Ve volbách zvíězila nacionalistická strana Chorvatské demokratické společenství (HDS) v čele s Franjo Tudjmanem, která spustila čistky s cílem propuštění zaměstnanců srbského původu ze státních úřadů a policie. To u srbské menšiny vedlo k nervozitě a hledání ochrany u Miloševiče. V létě 1990 pak Srbové podnikli tzv. balvanovou revoluci, kdy došlo k zablokování klíčové chorvatské severojižní dopravní tepny.

Chorvatsko

Na jaře 1991 se napětí mezi Chorvaty a Srby vyostřilo v regulérní válečný konflikt. Srbové za podpory federální armády, tvořené z větší části prosrbskými sympatizanty, se podařilo obsadit klíčové komunikace a strategické objekty v příhraniční oblasti s Bosnou a Hercegovinou a Srbskem, kde následně vyhlásili vznik Republiky Srbská krajina. Do země byly vyslány mezinárodní jednotky UNPROFOR a boje v následujícím období probíhaly s nižší intenzitou.

V létě 1995 pak chorvatská armáda s tichým souhlasem Západu provedla ofenzivu, při níž dobyla ztracená území zpět. Na obou stranách docházelo k etnickým čistkám na civilním obyvatelstvu a rozsáhlé emigraci Srbů ze země. Chorvatsko se však následně stalo demokracií a úspěšně se integrovalo do NATO (2007) i Evropské unie (2013) a v roce 2023 se stalo součástí eurozóny, když přijalo společnou měnu euro.

Bosna a Hercegovina

Nejsložitější situace panovala v Bosně a Hercegovině, která byla národnostně značně roztříštěná a zemi hrozil rozpad. Když bosenský parlament v roce 1992 odhlasoval nezávislost na Jugoslávii, bosenští Srbové pod vedením Radovana Karadžiče vyhlásili vlastní nezávislost pod názvem Republika srbská a Chorvati pod názvem Chorvatské společenství Herceg-Bosna. Srbové s Chorvaty si už na jaře 1991 v tajné tzv. Karadjordjevské dohodě rozdělili Bosnu a Hercegovinu. Když bylo v Chorvatsku uzavřeno příměří, pozornost všech zúčastněných stran se přesměrovala k úsilí kontrolovat co největší území v Bosně.

V roce 1994 došlo k dohodě Bosňanů a Chorvatů o vytvoření Bosňácko-chorvatské federace, která měla účinněji čelit Srbům. V listopadu 1995 se po složitých jednáních podařilo vyjednat Daytonskou dohodu, která v zemi nastavila komplikované uspořádání s nízkou autoritou federální vlády.

Během bojů docházelo navzdory přítomnosti mezinárodních mírových sil k rozsáhlým etnickým čistkám civilního obvytelstva. Největší masakr se v roce 1995 odehrál v Srebrenici, kde Srbové po dobytí systematicky vyvražďovaly bosňácké muže a znásilňovali ženy. Celkem si tato událost, Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii označenou za genocidu, vyžádala zhruba 8 tisíc obětí.

Země byla válkou, která přinesla přes 100 tisíc obětí a 1,8 milionu uprchlíků, dramaticky poškozena a zůstala hluboce rozdělena bez vyhlídek na světlejší blízkou budoucnost.

Kosovo

V roce 1989 byla regionu s výraznou většinou albánského obyvatelstva ze strany Srbů zrušena autonomie. Vznikla Demokratická liga Kosova, která se mírovou cestou snažila o nezávislost. Na rozdíl od ostatních oblastí v Kosovu panoval dlouhou dobu relativní klid, než došlo v roce 1995 k uzavření Daytonské dohody, která neřešila status Kosova. Veřejnost se radikalizovala a vznikla polovojenská Kosovská osvobozenecká armáda (UCK), podnikající teroristické útoky na Srby včetně civilistů. V roce 1997 konflikt přerostl do regulérního vojenského střetu a na obou stranách docházelo k etnickým čistkám.

V roce 1998 se do konfliktu více angžovaly Spojené státy americké, které pohorzily Srbům leteckými útoky. Srbové však odmítli demilitarizaci Kosova a rozmístění mírových jednotek a pokračovali v masakrech, proto NATO v březnu 1999 zahájilo letecké bombardování Srbska. Z vojenského hlediska úspěšná mise však v důsledku civilních obětí, navíc bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, vedla ke značným kontroverzím. Srbové se po porážce a červnové mírové dohodě z Kosova stáhli a v regionu byly rozmístěny mírové jednotky KFOR.

Jednání o budoucnosti Kosova však narážely na kategorické postoje srbské i kosovské strany. Nakonec byla Západem prosazena nezávislost Kosova, vyhlášená v únoru 2008. Nezávislé Kosovo přitom uznala zhruba pouze polovina zemí světa (včetně České republiky). Srbsko stále považuje Kosovo za svou součást, což výrazně zvyšuje nestabilitu v regionu. Kosovo se navíc potýká s řadou problémů včetně korupce, vysoké nezaměstnanosti či nelegálního obchodu. Výrazně se zhoršily vztahy Srbska se Západem – Srbové Daytonskou dohodu, bombardování země a uznání nezávislosti Kosova považují za národní křivdu.

Rozpad Československa

Československo, které se zbavilo na konci roku 1989 komunismu, uspořádalo v červnu 1990 svobodné volby. V nich v českých zemích zvítězilo Občanské fórum a na Slovensku Veřejnost proti násilí. Již v průběhu roku 1990 se však široce rozkročené Občanské fórum začalo štěpit a z dominantní frakce se stala Občanská demokratická strana (ODS) pod vedením Václava Klause, téhož času ministra financí. Ten byl silným zastáncem volného trhu a rychlého přechodu ke kapitalismu, zatímco Slováci se tohoto vývoje spíše obávali.

Rozpory mezi Čechy a Slováky nejen v ekonomických otázkách se prohlubovaly, čemuž přispíval i nacionalistický populismus prvního slovenského předsedy národní vlády Vladimíra Mečiara, který své příznivce přesvědčoval o údajném ohrožení slovenských zájmů v případě zachování Československa. Mečiarovo Hnutí za demokratické Slovensko (HDZS) v červnu 1992 na Slovensku drtivě zvítězilo ve federálních volbách. Mečiar, který se stal premiérem na Slovensku i Klaus, který stejný post získal v českých zemích, následně jednali o dalším soužití, přičemž ani jeden z nich nebyl příliš nakloněn myšlence pokračování společného státu. Bezvýslednost jednání nakonec vedla ke vzájemné dohodě o rozdělení země na Českou a Slovenskou republiku od 1. ledna 1993.

Vznik Evropské unie

Zásadní pro reformu Evropského společenství (ES) se stala v roce 1992 Maastrichtská smlouva, která prohloubila integraci stávajících členů, navrhla společnou měnu euro a umožnila vznik Evropské unie (EU) v listopadu 1993.

V roce 1995 přistoupily do EU tři bohaté, ale vojensky neutrální země: Rakousko, Švédsko a Finsko, jejichž přijetí bylo prakticky bezproblémové. Naopak dvě ekonomicky silné evropské země, Švýcarsko a Norsko, o vstup do EU ani nadále neusilovaly. U řady členských států EU však vyvolávala odpor snaha o zavedení společné měny euro. Dánsko a Švédsko si v referendu odhlasovaly zachování svých národních měn, k přijetí eura se nechystalo ani ekonomicky silné Spojené království.

Rozšíření EU na východ

Zásadní proměnou však měla EU projít zejména vlivem očekávaného rozšiřování do střední a východní Evropy. V některých členských zemích však proti dalšímu rozšiřování panoval odpor zejména kvůli obavám z výrazně nižší ekonomické úrovně, nezralosti tamější demokracie a očekávané vysoké migraci obyvatel do západní Evropy. Zároveň však členské státy EU vlivem regulí, které umožňovaly vstup všem evropským zemím, které o to projeví zájem a zároveň splní vstupní kritéria, nemohly rozšíření zabránit. Francie přišla s návrhem přidruženého členství v podobě volné „Evropské konfederace“, pro což však nezískali dostatečnou podporu.

Předstupněm skrytě oddalovaného přijetí kandidátských zemí do EU se stalo alespoň členství v Severoatlantické alianci (NATO), do které v roce 1999 vstoupily Česká republika, Polsko, Maďarsko, o pět let později pak dalších sedm států ze střední a východní Evropy. Příznivěji se k přijetí těchto zemí i do Evropské unie začaly stavět členské země především v důsledku chaosu, který na Balkáně vyvolal rozpad Jugoslávie, a možná hrozba rostoucího nacionalismu u čím dál frustrovanějších obyvatel kandidátských zemí.

V květnu 2004 bylo do Evropské unie přijato deset zemí: Česká republika, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Malta, Kypr, Litva, Lotyšsko a Estonsko. Zatímco počet obyvatel unie tím vzrostl zhruba o pětinu, HDP pouze o 5 %. Rumunsko a Bulharsko byly přijaty v roce 2007.

Výzvy EU na počátku 21. století

Ačkoli v 90. letech 20. století prošla EU řadou reforem, které umožnily její hlubší integraci, přes pozitiva jako jednotný právní řád a Listinu základních práv EU nebo podporu chudých regionů se od počátku 21. století se potýkala s řadou problémů. Do strukturálních fondů více přispívalo než získávalo pouze 6 zemí z 25, konkrétně Německo, Spojené království, Francie, Nizozemsko, Švédsko a Rakousko se zásadním podílem Německa, což vyvolávalo závislost na ochotě daných zemí poskytovat značné množství prostředků do společné pokladny. Zároveň byla většina prostředků neefektivně distribuována v rámci podpory zemědělství i podnikům, které štědrou finanční pomoc vůbec nepotřebovaly. Poměrně přísná ekonomická omezení týkající se schodků rozpočtu a státního dluhu, která byla spojena se vznikem společné měny – eura a vstupu do tzv. eurozóny, se sice zpočátku podařila splnit i méně rozvinutým zemím, ovšem brzy podmínky nedokázaly splnit ani klíčové země Německo a Francie, které navíc tvrdily, že nehodlají platit pokuty, které byly za nedodržení nastaveny. To vyvolalo deziluzi u zemí jako Řecko a Portugalsko, které se i za cenu ekonomických ztrát dokázaly do vymezených kritérií vtěstnat. Řízení Evropské unie bylo navíc těžkopádné, nesrozumitelné veřejnosti a volby do Evropského parlamentu se potýkaly se stále nižší volební účastí.

Nedůvěra obyyatelstva v EU vyplývala z minimálního vlivu na rozhodování, neboť většinu moci držela nevolená Evropská komise a Rada ministrů. Politici na národní úrovni pak na EU před svými voliči svalovali odpovědnost za nejrůznější problémy. Nejen v západní Evropě, ale i například v ČR nebo Polsku tak ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2004 dosáhly vysokého podílu euroskeptické strany. Země Evropské unie navíc opakovaně dokazovaly svou nejednotnost v zahraniční a obranné politice.

Sociální problémy Evropy na přelomu tisíciletí

Globalizace na konci 20. století vedla k deindustrializaci (tedy oslabení průmyslu) západní Evropy a přesunu výrobních kapacit nejprve do střední a východní Evropy, později spíše do jihovýchodní Asie. Důvodem byly zejména vysoké náklady na pracovní sílu a energii v západní Evropě a rostoucí globální konkurence. Snaha západních společností o snížení svch nákladů však vedla k propouštění a vyšší nezaměstnanosti v některých regionech. V těchto zemích vzrůstal počet lidí v chudobě nebo alespoň v ohrožení chudobou, zároveň tím rostly i náklady jednotlivých států na dávky v nezaměstnanosti nebo jinou sociální podporu.

Ztráta perspektivy pro zaměstnance, kterou zejména v uhelných regionech ve Spojeném království, Francii nebo Belgii znamenalo uzavírání uhelných dolů, vedlo k růstu popularity tzv. populistických politických stran, které z daného vývoje vinily nejen EU, „tradiční“ politické strany v daných zemích, ale zejména příslušníky etnických menšin.

Právě uprchlická vlna, kterou v 90. letech znásobily konflikty na Balkáně, byť ve velké míře do zemí přicházeli i uprchlíci z Blízkého východu, Afriky, jihovýchodní Asie nebo Ruska, znamenala zásadní růst popularity pro strany jako francouzská Národní fronta, rakouská Strana svobodných (FP), dánská Dansk Folkeparti (DF) nebo nizozemská Lijst Prima Fortuyna (LPF). V živení protiimigrantských nálad ve společnosti hrála roli i odlišná barva pleti a výrazné kulturní a náboženské rozdíly. Například ve Francii bylo na přelomu tisíciletí již zhruba 6 milionů muslimů, celkem v Evropě zhruba 15 milionů. Jednotlivé země tápaly, jak mají k těmto přistěhovalcům postupovat a do jaké míry zakazovat například zahalování žen na veřejnosti, zejména pak nedospělých dívek ve školách.

Důvěru v politiku v západní Evropě navíc nabourávaly rozsáhlé korupční skandály politických představitelů ve Francii, Itálii, Španělsku nebo Belgii a skryté financování politických stran. To se projevilo v poklesu zájmu o politické záležitosti a nižší volební účast i do národních parlamentů.

Mezi periferními a centrálními oblastmi Evropy se rozdíly prakticky nesmazávaly a zatímco pro novou třídu vzdělaných a kosmopolitních Evropanů nabízela moderní velkoměsta mnoho příležitostí, vysoké ceny nemovitostí včetně nájmů vytlačovala z metropolí jako Londýn nebo Paříž část méně příjmových profesí, jako učitelé, policisté nebo úředníci, kteří tak museli dojíždět ze vzdálených předměstí.

K nelibosti zejména Francouzů získávala rozhodující úlohu v komunikaci zejména mezi mladší generací angličtina na úkor nejen francouzštiny, ale i němčiny, španělštiny nebo italštiny. Zatímco Němci, kteří nyní tvořili nejlidnatější a ekonomicky nejsilnější stát Evropské unie, se s danou situací ve prospěch obchodu a turismu pragmaticky smířili, francouzští politici a intelektuálové se snažili svůj jazyk bránit zákony a k používání francouzštiny na francouzské půdě nutili i cizince. Angličtina se jako první cizí jazyk prosadila nejen ve Skandinávii, ale i ve většině postkomunistických zemí ze střední a východní Evropy. Na přelomu tisíciletí se u části obyvatelstva zejména ve střední a východní Evropě i v souvislosti s komplikovanou transformací a pomalému růstu životní úrovně začala objevovat nostalgie po období před rokem 1989. Tomu přispívaly televizní pořady nebo například výstavy a rozsáhlá obnova i méně významných památek. Velmi rozšířenou se stala tzv. Ostalgie v bývalých spolkových zemích komunistické Německé demokratické republiky.

Rozpad Sovětského svazu znamenal zásadní proměnu mocenské rovnováhy nejen v Evropě, ale i ve světě. Řada národů ve střední a východní Evropě zvolila jednoznačnou cestu integrace do struktur Evropské unie a NATO, ovšem nově nabytá svoboda znamenala rovněž výbuch léta zakrývané etnické a náboženské nenávisti v Jugoslávii, která vedla až k válce (více info na webu sesterského projektu Válka v Evropě), a také na Kavkaze.

Další vývoj

Rozšíření Evropské unie do střední a východní Evropy několikrát otestovalo soudržnost kontinetu. Zásadními mezníky byla migrační krize, která dosáhla vrcholu 2015, pandemie koronaviru v letech 2020-21 a zejména válka na Ukrajině trvající od února 2022.

Vývoj v jednotlivých zemích od roku 1990

Německo

Sjednocení bývalé Spolkové republiky Německo a Německé demokratické republiky, tedy tzv. západního a východního Německa, v roce 1990 znamenalo stvoření hospodářské velmoci a posun rovnováhy sil v Evropě. Německo se stalo klíčovou součástí Evropské unie.

Francie

Francouzský vliv poněkud upadl vlivem sjednocení Německa a rozšířením EU směrem na východ. Francie však stále disponuje rozsáhlou armádou, působící například i v bývalých svých koloniích v Africe.

Spojené království

Postoj Spojeného království k dění v kontinentální Evropě i po roce 1990 zůstával nejednoznačný, což se následně potvrdilo i v celonárodním referendu o tzv. brexitu (2016), které přineslo vystoupení země z EU v lednu 2020.

Rusko

Po dramatickém útlumu souvisejícím s rozpadem Sovětského svazu opět Rusko získává politický vliv na dění v Evropě. V roce 2014 anektovalo ukrajinský Krym a od té doby udržovalo na východě Ukrajiny dvě samozvané separatistické republiky. Následně v únoru 2022 zahájilo válku proti Ukrajině (v ruském kontextu údajnou speciální operaci).

Itálie

Itálie je stále jednou z nejvýznamnějších zemí na kontinentu, ale potýkající se s vysokým dluhem, nízkou porodností a velkými rozdíly mezi regiony.

Polsko

Polsko využilo vstupu do Evropské unie v roce 2004 k masivním investicím do infrastruktury a ekonomickému růstu. Po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022 se země stala jedním z nejvýraznějších spojenců Ukrajiny a země masivně zvýšila své výdaje na obranu.

Španělsko a Portugalsko

Země Pyrenejského poloostrova se nedokázaly vymanit z dlouhé éry diktátorských režimů a zejména Španělsko se nadále potýkalo s řadou významných ekonomických problémů a silným separatismem.

Srovnání vybraných evropských zemí

Použitá data jsou přebrána primárně ze statistického úřadu EU Eurostat, případně z národních statistických úřadů jednotlivých zemí. V některých případech se jedná o odhady.

* obyvatelstvo v celé Francie, v závorce pouze v metropolitní
** obyvatelstvo pouze v NSR, v závorce v součtu s NDR
*** původ dat zde
**** data bez Spojeného království

Rok	Německo	Francie	Spojené království	ČR	Slovensko	EU****
2023
Obyvatelstvo	84 358 845	68 182 977	67 508 936 (2023)	10 827 529	5 428 792	448 803 078
HDP/1 ob. (€)	49 520	41 330	?	29 180	22 250	38 130
2020
Obyvatelstvo	83 166 711	67 320 216	67 025 542	10 693 939	5 457 873	447 015 600
HDP/1 ob. (€)	41 480	34 200	37 830 (2019)	20 980	17 270	30 440
2015
Obyvatelstvo	81 197 537	66 458 153	64 853 197	10 538 275	5 421 349	444 234 821
HDP/1 ob. (€)	37 770	33 200	40 620	16 230	14 820	27 750
2010
Obyvatelstvo	81 802 257	*64 658 856 (62 765 235)	62 510 197	10 462 088	5 390 410
HDP/1 ob. (€)	31 940	30 690	29 830	15 020	12 540
2005
Obyvatelstvo	82 500 849	*62 772 870 (60 963 264)	60 182 050	10 198 855	5 372 685
HDP/1 ob. (€)	28 130	27 960	33 720	10 780	7 310
2000
Obyvatelstvo	82 163 475	*60 545 020 (58 858 190)	58 785 246	10 278 098	5 398 657
HDP/1 ob. (€)	25 890	24 280	30 530	6 530	4 150
1995
Obyvatelstvo	81 538 603	*59 315 139 (57 752 535)	57 943 472	10 333 161	5 356 207
HDP/1 ob. (€)	24 320	20 570	17 680	4 450	2 860
1990
Obyvatelstvo	**62 679 035 (79 112 831)	56 577 000	57 156 972	10 362 102	5 287 663
HDP/1 ob. (€)	X	17 160	X	X	X
	Německo	Francie	Spojené království	ČR	Slovensko	EU