Osvícenství a abolutismus
Po éře náboženských konfliktů v 17. století není náhodou, že na přelomu 17. a 18. století se objevila éra rozumu a racionálního myšlení. Zároveň se však v některých zemích ujal absolutismus.
Státní zřízení
K republikám lze v dané éře zařadit Benátky, Polsko-litevskou unii a Spojené nizozemské provincie. Ke konstitučním monrachiím náležela Anglie (později Velká Británie) a Švédsko. Absolutistické monarchie reprezentovaly Francie, Španělsko a Rakousko. Celá řada států si však zachovávala specifické zřízení. Kromě Svaté říše římské nebo Pruska existovaly například malé městské státy typu Dubrovníku, Janova nebo Ženevy. Pravomoci panovníka se však v jednotlivých regionech nebo v koloniích mohly dramaticky lišit. Demokratizační či naopak absolutistické tendence se přitom mohly střídat i v rámci jedné země jako například v Anglii.
I absolutistické vlády měly svá specifika. Zatímco vládci v Rusku či Osmanské říši nečelili žádným překážkám, například v Prusku byla situace odlišná. Absolutismus byl typický pro katolické země, v protestantských zemích se prakticky neuchytil. Nejčastěji je absolutismus spojován s Francií za doby vlády Ludvíka XIV., který byl u moci od roku 1643 po dobu neuvěřitelných 72 let.
Kolonie
Na přelomu 17. a 18. století se španělské kolonie rozšiřovali hluboko do vnitrozemí severní i jižní Ameriky, v Brazílii soupeřili Portugalci s Nizozemci, ovšem nejaktivněji si počínali v kolonizaci Angličané a Francouzi, kteří doháněli manko na ostatní velmoci. Tyto dvě země se střetávaly zejména v severní Americe a Indii, díky silnějšímu námořnictvu nakonec větších úspěchu dosáhli první z nich. Stranou nezůstaly ani vzdálenější země jako Dánsko nebo Rusko, které osídlilo Sibiř až po Kamčatku a následně obsadilo i Aljašku. Stranou zůstalo Rakousko, německé nebo italské státy.
Přestože obraz vzdálených civilizací zůstával pro Evropany ještě dlouho zkreslený, na přelomu 17. a 18. století se již objevovaly serióznější cestopisy, které umožňovaly náhled na náboženství, zvyky či kulturu domorodého obyvatelstva. V roce 1719 pak vyšel slavný román o trosečníkovi Robinson Crusoe anglického spisovatele Daniela Defoa, který do značné míry vycházel ze skutečných událostí.
Mezi evropskými mocnostmi paralelně se válkami v kontinentální Evropě probíhaly i střety v koloniích. Vzhledem k tomu rostl význam Velké Británie a Nizozemska jako námořních velmocí, ačkoliv neměly k dispozici velkou pozemní armádu. Diplomacii však zásadně ovlivňovala i rovnováha sil. Pokud jedna země na kontinentu rostla na úkor druhých, její soupeři se tento stav pokoušeli změnit.
Obchod
Kolonie vedly k hospodářskému rozkvětu domovských zemí, nejvíce Velké Británie, která měla na transatlantickém obchodu největší podíl a snažila se ostaním bránit v přístupu k tomuto bohatství pomocí námořních blokád. Byla založena anglická banka (1694) a královská burza.
Ve střední a východní Evropě však situace byla odlišná. Zejména německé země se po třicetileté válce vzpamatovávaly velmi pomalu, jen o něco rychleji se zotavovaly Čechy. Velký úpadek postihl Polsko-litevskou unii. Hlavním zdrojem bohatství byla půda, kterou obvykle obhospodařovali nevolníci. Tu většinou držely velké šlechtické rody.
Šlechta se více (Francie či Rusko) nebo méně formálně (Anglie, Prusko) podílela také na státní správě, přes drobný pokrok však až do francouzské revoluce v roce 1789 v rámci starých pořádků.
Kultura
Náboženství
Éra rozsáhlých náboženských nepokojů již pomalu končila. Církve byly částečně zreformované již z minulých období a rozdělení na katolické či protestantské země zůstávalo takřka totožné, jak se v jednotlivých zemích ustavilo v průběhu 16. století. Ať už v katolických, protestantských či pravoslavných zemích však existovala různá míra tolerance pro obyvatele vyznávající jinou než oficiální víru. I když ti už často nebyli přímo potíráni, jejich práva byla v porovnání s ostatními mizivá.
V roce 1685 Ludvík XIV. odvolal editkt nantský z roku 1598, který ve Francii zajišťoval určitou náboženskou svobodu, a všichni francouzští hugenoti byli vyhnání do zahraničí. Zejména v Anglii však větší vliv a tolerenci získávaly skupiny jiného vyznání i tzv. odpadlíci od anglikánské církve, kteří si v roce 1689 vymohli právo bohoslužby.
Katolická církev se vzdala snu o ovládnutí protestantských zemí a zaměřila se na jezuitské misie v zámoří, např. jižní Americe, Indii, Japonsku, Číně a severní Americe. Jezuité však mnohdy překračovali své pravomoci a nové věřící se snažili získávat všemi prostředky. Vzhledem k jejich praktikám s nimi mnohé země ztrácely trpělivost a postupně byli v 50. a 60. letech 18. století vykázáni z Portugalska, Francie, Španělska a Neapolska. Papež Klement XIV. pak pod tlakem těchto zemí v roce 1773 jezuitský řád zrušil.
V rámci náboženství však vznikaly různé protichůdné proudy. U katolické víry to byl například kvietismus, prosazující pasivitu, v anglikánské církvi metodismus. Pokles autority církve byl patrný i v sociálním chování obyvatel. Volnější mravy se projevovaly nejen v architektuře či módě, ale i sexualitě.
Osvícenství
Osvícenství odkazuje k „dobám temna“, tedy k náboženskému fanatismu minulých století, které měl prosvítit rozum. Osvícenství se opíralo o filozofii, vědu a přírodní náboženství, ekonomiku, politiku, historii a vzdělání. Osvícenství lze datovat zhruba od 70. let 17. století do 70. let 18. století.
K prosazení osvícenství byla třeba přítomnost katolíků i protestantů kvůli střetu idejí a určitá náboženská tolerence pro racionální dialog. Takových zemí přitom bylo v 17. století pomálu – Polsko-litevská unie, Švýcarsko, Anglii a Skotsko, ale především Nizozemí, kam se uchylovala celá řada předních myslitelů doby jako Descartes nebo Spinoza. Ačkoliv hlavním jazykem osvícenských textů byla francouzština, přímo ve Francii se osvícenství prosadilo až později v 18. století.
Filozofie
Filozofie se zabývala zejména gnozeologií, tedy teorií poznání. Hlavními představiteli byli tři Britové: John Locke, George Berkeley a David Hume. Locke ve slavném Eseji o lidském poznání (1690) tvrdil, že při narození je lidká mysl nepopsaná – tabula rasa – a vše se postupně musí naučit. Hume však později upozornil na limity racionalismu.
Nepochopení měli osvícenci pro evropské Židy, jejichž nábožentví bylo odsuzováno jako tmářské. S tím souzněli i nkteří židovští lídři, kteří se snažili své společenství reformovat, čímž se fakticky stali židovskými osvícenci.
Věda
Velký rozvoj nastal ve vědě, kde byl nejvýraznější osobnosti Isaac Newton, který položil základy moderní fyziky. Věnoval se zákonům pohybu, gravitace a podstatě světla. Jeho následovníci zaznamenali výrazný rozvoj nejen ve fyzice, ale i chemii (proces chemických reakcí) nebo biologii (klasifikace systému rostlin u Carla von Linné).
Začaly vznikat rozsáhlé encyklopedie vědění. Prvním moderním pokusem o encyklopedii byl Historický a kritický slovník Pierra Bayla z roku 1697. Rozsáhlá Encyklopedie věd, umění a řemesel byla pod vedením Denise Diderota a Jeana d’Alemberta publikována v 17 svazcích o více než 16 tisících stranách v letech 1751-65. Britskou obdobou byla Encyklopedie Britannica z roku 1768.
Náboženství
Pod náporem racionalismu se v nebývalé míře ocitlo náboženství. Snahou o nalezení kompromisu mezi katolictví a protestantství, případně volnomyšlenkářství, vznikl deismus, který se snažil víru redukovat na společné minimum.
Zemědělství a obchod
Rozvoj byl zaznamenán rovněž v zemědělství, kde díky vysoušení močálů, systematickému chovu dobytka, hnojení nebo střídání plodin rychle rostly výnosy. V některých zemích se vlastníci půdy dorovolně rozhodli zrušit nevolnictví, protože se ukázalo, že pracovníci bz těchto povinností pracují usilovněji. Objevila se odvážná tvrzení některých ekonomů, že pouze prosperitou jednotlivců se zvýší i prosperita celé země. Skotský ekonom Adam Smith zejména v knize Bohatství národů (1776) formuloval zásady trhu jako konkurence, nabídky a poptávky, formování cen či organizaci práce.
Politika a historie
Racionální politická teorie nejprve souzněla spíše s absolutismem, ovšem poté se většina zástupců včetně Locka či Charlese Montesquieie přiklonila k liberalismu. Revolucí prošla také historiografie, která z předkládání pouhých faktů začala zkoumat i přičiny a změny. Objevilo se zkoumání vlivu životního prostředí nebo náhody. Velkou proměnou prošla náboženská historiografie.
Nejvýraznějšími osobnostmi druhé poloviny 18. století se stali Voltaire a Jean-Jacques Rousseau.
Vzdělávání
Proměrou prošlo vzdělávání. Velkým průkopníkem v této oblasti byl Čech Jan Amos Komenský, který razil teorii „škola hrou“, později dosáhlo velkého vlivu Rousseauovo dílo Emil (1762). Zásadní reformou i na doporučení Rousseaua prošlo školství v Polsku, kde byla zřízena Národní vzdělávací komise, jejímž cílem bylo zachránit polskou kulturu a jazyk pod cizí (zejména ruskou) nadvládou.
Romantismus
V 80. letech 18. století začalo osvícenství ztrácet dech, neboť čistý rozum přestal být považován za dostatečný prostředek k porozumění světu. Jako reakce na éru osvícenství a přehnaný důraz na rozum se objevil romantismus.
Romantismus, v literatuře reprezentovaný ještě preromantismem u německého hnutí „Bouře a vzdor“, jejímž nejváznamnějším zástupcem byl Johann Wolfgang Gothe s novelou Utrpení mladého Werthera (1774).
Vývoj v jednotlivých zemích
Francie
Po nástupu Ludvíka XIV. na trůn v roce 1643 se Francie postupně stala nejmocnější zemí Evropy. Paříž byla až minimálně do druhé poloviny 19. století hlavním evropským městem politiky, kultury nebo třeba módy. Velký vliv na této pozici hrála velká rozloha země, vysoký počet obyvatel, efektivní správa hospodářštví a armády, ale i úpadek tradičních rivalů Španělska, německých států či Rakouska, které se muselo soustředit na tureckou hrozbu. Stabilitě země nepochybně prospěla dlouholetost jejich vládců, kdy pouzí tři králové vládli dohromady neuvěřitelných 149 let.
Zejména z Ludvíka XIV. se stal doslova kult (Král Slunce), kterému byly připisovány až nadpřirozené schopnosti, podporované pompézností jeho sídla na zámku ve Versailles. Ludvík rozšířil kontrolu nad církví, pronásledoval hugenoty, modernizoval armádu. Ačkoliv podnikl kroky k maximální možné uniformitě státu pod kontrolou rozsáhlého byrokratického aparátu, v jednotlivých regionech stále přežívaly místní zvyky, ale i například odlišné právo. Aristokracie i duchovní ve stále větší míře byli závislí na králi.
K reformě hospodářství došlo za zásadního přispění merkantilisty Jeana-Baptisty Colberta, který se finanční záležitosti snažil zcentralizovat a dostat pod státní kontrolu úřadu Controle Général (1665). Byly zakládány obchodní společnosti v zámoří.
Radikální modernizací prošlo námořnictvo, které se mělo vyrovnat anglickému či nizozemskému. Hlavní pozornost však byla věnována pozemní armádě, výstavbě vojenské infrastruktury (kasárna, sklady), z nichž zásadní byl pevnostní systém v Alsasku, který měl Francouze ubránit i proti případné přesile.
V náboženských otázkách Ludvík podporoval anglikánskou církev a dokonce se pustil do konfliktu s papežem, ovšem následně pod hrozbou izolace ze strany katolických zemí ustoupil. Začala tvrdá perzekuce protestantů, v roce 1685 byl odvolán edikt nantský.
V zahraniční politice se Ludvík musel vyrovnat s rodící se koalicí protivníků. V tzv. devoluční válce (1667-68) získal některé belgické pevnosti. Ve francouzsko-nizozemské válce 1672-79) se Francouzům podařilo odstranit španělský vliv v Burgundsku. Posléze bylo na základě politiky tzv. reunií anektováno část území Svaté říše římské (např. Štrasburk či Lucembursko). Část území však muselo být navráceno po devítileté válce (1689-97). K válečnému vyčerpání Francie i jejich protivníků došlo ve válce o španělské dědictví (1701-13). Mírová smlouva z Utrechtu však situaci nevyřešila – francouzské výboje byly utlumeny, ovšem i tak Francouzům zůstaly rozsáhlé územní zisky.
Chudoba a hladomor nižších vrstev vyvolával pravidelná krvavá povstání, která byla násilně potlačována. Také éra Ludvíka XV. byla charakteristická ekonomickou stagancí.
Velká Británie
Karel II. se potýkal s válečnými konflikty s Nizozemci, omezení náboženské tolerance vedlo ke dvěma vzpourám ve Skotsku. Nástupce Jakub II. byl katolík a snahy o náboženské výhody narážely u dominantních protestantů. Když však hrozilo, že se Jakub II. spojí s Francií, do situace se vložil nizozemský místodržitel Vilém III. Oranžský. Se svou armádou se v roce 1688 vylodil v Anglii, dobyl Londýn a poté provedl „slavnou“ revoluci. Moc parlamentu byla posílena na úkor královských pravomocí a protestanti si udrželi rozhodující vliv.
Po smrti Marie, manželky Viléma III., a poté po i jeho vlastní smrti však nebylo zajištěno nástupnictví a hrozil chaos. I vzhledem k tomu v roce 1707 došlo k založení Spojeného království Velké Británie (v podstatě anglo-skotské unie) jako vyvrcholení dlouholetých náboženských, dynastických, ústavních a mezinárodních střetů. Ačkoliv Angličané i Skotové si měli být rovni jako Britové, skotský element byl na dlouho potlačován ve prospěch anglického.
Stest po starých pořádcích vyvolal u příznivců Jakuba II., tzv. jakobitů, dvě velká povstání v letech 1715 a 1745, zejména druhé z nich bylo kravě potlačeno a obyvatelé skotských výšin (Highlanders) byli vyhnáni. Paralelně s tím byly vykonávány i tzv. ohrazovací zákony, které ve skutečnosti znamenaly vyhánění rolníky, kteří přicházeli o vlastnictví půdy.
Speciální postavení mělo Irsko, které nemělo výhody obdobné Skotsku. Trvalá chudoba obyvatelstva a hladomory vedly k řadě povstání, až bylo území v roce 1801 násilně včleněno do Velké Británie.
Díky velké námořní nadvládě dokázali Britové takřka bez odporu zabrat rozsáhlá území v severní Americe Španělům a Francouzům. V roce 1775 však kvůli nezastoupení v britském parlamentu zahájilo tzv. Třináct kolonií (státy na východním pobřeží severní Ameriky) revoluci. O rok později byla schválena Deklarace nezávislosti, která se považuje za vznik Spojených států amerických. Ta byla ze strany Britů uznána v roce 1783. Evropská velmoc tak musela kolonizovat jiné oblasti, zejména v Africe a Indii.
Španělsko a Portugalsko
Španělsko v 18. století rychle ztrácelo svůj vliv a přišlo o většinu svých evropských území mimo Pyrenejský poloostrov. Kolonie se nacházely pod nadvládou církve a inkvizice.
O mnoho lépe se nevedlo Portugalsku, které navíc postihlo rozsáhlé zemětřesení. Kvůli zešílení Marie I. mělo Portugalsko dlouhou regentskou vládu.
Italské státy
Území Itálie zůstávalo rozdrobené, na severozápadě rostl význam Savojska, rakouští Habsburkové ovládali Milánsko a Toskánsko, jih náležel obnovenému Neapolskému království (1738). Svou roli však stále hrály i městské státy Benátky či Vatikán, oslabený spory o jezuity.
Nizozemí
Ačkoliv Nizozemci stále drželi řadu zámoských kolonií, námořní nadvládu převzali Britové a také jejich vliv v Evropě slábl. V roce 1815 vznikla dědičná monarchie.
Skandinávie
Po výpadech do pevninské Evropy v 17. století si skandinávské země ve století 18. procházely klidnějším obdobím, spojeným s osvícenstvím.
Švédové se ještě za vlády Karla XII. pokusili o návrat k expanzivní politice, ovšem jejich útok skončil katastrofální porážkou s Ruskem.
Osmanská říše
K poslednímu velkému náporu v kontinentální Evropě se nadechli Turci, kteří v roce 1672 napadli Poláky, byli však zastaveni Janem Sobieskim. V letech 1681-82 podpořili povstání v Uhersku a vydali se na Vídeň. Ta se od července do září 1683 ocitla v obležení, ale po překvapivém útoku polských husarů znovu vedených Sobieskim bylo obležení proraženo. Karlovický mír z roku 1699 znamenal pro Turky ztrátu Uher (Rakousko), Podolí (Polsko), Azova (Rusko) a Morei (Benátky). Území Osmanské říše ohrožovali především Rusové, kteří v průběhu 18. století dokázali získat téměř celé severní pobřeží Černého moře.
Posílení samosprávy se dočkali Řekové, Srbové se dočkali nezávislosti po řadě povstání v letech 1804-13. Pomalu se myšlenky na osvobození začaly rodit i v Rumunsku. Bulharsko se potýkalo s násilnostmi dezertérů. Albánie padla do rukou místních kmenových vůdců. Jedinou zemí, které se nadvláda Turků v podstatě vyhnula, byla Černá Hora.
Rakousko a Svatá říše římská
Za vlády Josefa I. a Karla VI. se území pod nadvládou Habsburků rozšířilo o Uhry, Itálii a Nizozemí. Vzhledem k tomu, že druhý z nich neměl mužeského dědice, tzv. Pragmatickou sankcí zajistil nástupnictví pro svou dceru Marii Terezii, která zemi vládla dlouhých 40 let (1740-80), následně nastoupil Josef II. Byl postaven rozsáhlý byrokratický aparát, který držel nesourodou říši pohromadě.
Speciální postavení měly Uhry, kde došlo ke zrušení starých privilegií, ovšem vzhledem k zapojení Rakouska do války o španělské dědictví si je Uhrové dokázali vydobýt zpět a díky reformě školství a literárního obrození pomalu začal klíčit maďarský nacionalismus.
Prusko
Růst vlivu Pruska lze přisoudit výkonnému administrativnímu systému, který umožnil držet rozsáhlou armádu, neodpovídající velikosti země. Pragmatiční Hohenzollernové prodali Habsburkům volební právo ve Svaté říši římské a na oplátku si nechali uznat pro své panovníky královský titul. Diplomatické manévrování ve válkách o španělské dědictví získali Prusové Štětín a západní Pomořansko.
Velkého vojenského rozkvětu zažila země za vlády Fridricha II. Velikého (1740-86), který hned na počátku vlády obsadil rakouské Slezsko. Velké zisky mu přineslo dělení Polska. Za vlády Fridricha Viléma II. ustaly vojenské výpady, ovšem i tak díky dalším dělením Polska získalo rozsáhlá území.
Rusko
Velký skok ve vývoji zaznamenalo Rusko, a to zejména za vlád Petra I. (1682-1725) a Kateřiny II. (1762-96), byť doprovázených obrovskou krutostí a intrik. Petr dokázal obsadit švédské území na pobřeží Baltu, zavedl rozsáhlé reformy včetně zavedení gubernií či modernizace armády, které měly zaostalé Rusko posunout na západ. V mnoha ohledech byly reformy spíše formální. Kateřina II. se sice o podstatu zajímala více, ovšem ani ona se nepostavila vůči autokracii či nevolnictví.
Kromě expanze na Balt, kde došlo k zabrání švédského a polského území, pokračovaly boje s Turky v oblasti Černého moře. Rusové pronikali i na Kavkaz, do střední Asie a skrz Sibiř až k Tichému oceánu a na Aljašku.
Mezi lety 1654-1783 si zvláštní status udržovala Ukrajina, kde pod dohledem cara vládli místní dněperští kozáci, ovšem i vzhledem k tomu, že ztratila význam nárazníkového území, byla porobena a rusifikována. Rozvoji obchodu pomohl nový velký přístav Oděsa, založený roku 1794.
Polsko-litevská unie
Obdobím úpadku procházela Polsko-litevská unie, zejména po smrti Jana Sobieského v roce 1696. Slabí saští panovníci, kteří nastoupili díky ruské podpoře na trůn, se stalo územím zájmu Rusů, Švédů a Prusů. Mezi králem a aristrokracií navíc vznikly hluboké rozpory, kterých využil Petr I. a prosadil ruské požadavky, které znamenaly faktickou závislost na Rusku. Po děleních v letech 1772, 1793 a 1795 byla země zcela rozbita. Zejména na venkově si však domorodé obvyvatelstvo (Litevci, Rusíni, židé) zachovali svou kulturu, která jim pomohla přečkat dlouhé období rusifikace.
Ruská expanze v Polsku byla nebezpečím zejména pro Rakušany a Prusy, kteří však ruský postup legitimizovali účastí na děleních, neboť předpokládali, že zábor území pro sebe bude nejjistější obranou.