Přelom 19. a 20. století

Zatímco napětí mezi evropskými mocnostmi se již od konce 19. století postupně zhoršovala, ve zpětném pohledu bylo toto období vnímáno jako doba míru, stability a kulturního rozkvětu, která se později vžila pod francouzským označením Belle Époque (krásná doba), v umění byla označována jako Fin de siècle (konec století). Světová výstava v Paříži v roce 1900 byla velkolepou přehlídkou pokroku, kterou navštívilo 50 milionů návštěvníků.

Docházelo k hospodářskému rozvoji, ve kterém mělo v Evropě navrch Německo, pomaleji rostoucí Velká Británie si udržovala rozhodující podíl na světovém obchodu. V roce 1909 vydal britský spisovate Norman Angell knihu Velká iluze, v níž tvrdí, že moderní, globálně propojené a nas sobě závislé ekonomiky činí každou válku nesmyslnou, neboť by znamenala porážku pro všechny. Tím se trefil do většinově přijímané představy, že růst bohatství bude stabilně pokračovat.

Zatímco země na západě kontinentu většinou těžily z průmyslové revoluce, v zemích východní a jihovýchodní Evropy byly z velké části závislé na zemědšlství a k bohatství z globálního obchodu prakticky neměly přístup. V roce 1913 přes 40 % zaměstanců ve Velké Británii, Belgii a Švýcarsku pracovalo v průmyslu, zatímco v Srbsku, Rumunsku nebo Bulharsku se zhruba 80 % práceschopného obyvatelstva věnovalo zemědělství. Chudoba značné části obyvatel vedla ke zvýšené emigraci do Spojených stárů amerických, zejména z Rakouska-Uherska, Ruska nebo jižní Itálie.

V politické rovině většinu zemí tvořily konstituční monarchie. Výjimkou byly pouze Švýcarsko (od r. 1848), Francie (od 1870) a Portugalsko (od 1910) byly republikami. Míra pluralismu a úroveň právního státu se značně lišila a například všeobecné volební právo pro ženy na přelomu století existovalo pouze ve Finsku a Norsku.

Velký vliv získávaly socialistické strany a odbory, které měly zajišťovat zájmy zaměstnanců. Militantnější byli dělníci v méně rozvinutých zemích, kde se netěšili takové míře svobod jako jinde a vyvolávali vzpoury proti státní moci. S největší silou nepokoje propukly v Rusku v roce 1905, kde byla revoluce jen s obtížemi potlačena, což vedlo k další radikalizaci socialistů v zemi. V kontrastu s tím vznikala v mnoha zemích nacionalisticky a antisemiticky laděná populistická hnutí, která měla čelit třídně orientované opozici. Přestože nacionalisté nebyli většinou rozhodující silou, jejich myšlenku postupně prorůstaly do všech sfér.

Zejména ve východní Evropě byla nenávist k Židům hluboce zakořeněna a na počátku 20. století proběhla řada protižidovských pogromů. Nejslavnějším se však stal proces s Alfredem Dreyfusem ve Francii, známý jako Dreyfusova aféra, v němž byl Žid Dreyfus na základě falešných důkazů obviněn ze špionáže pro Německo. Proces hluboce rozdělil zemi na zastánce a odpůrce odsouzení. V roce 1906 byl nakonec Dreyfus rehabilitován. Jen o pár let později však v Evropě získávala na popularitě eugenika, usilující o dosažení nejlepšího možné genetického fondu člověka, která měla sterilizovat „méněcenné“ vrstvy společnosti, ale měla i rasový podtext, vedoucí o několik desetiletí později k Německu k masovému vraždění Židů. Evropané však teror na civilistech i na přelomu století páchali zejména v koloniích, nejtragičtějším příkladem bylo belgické Kongo za vlády Leopolda II., během jehož vlády přišly o život miliony domorodců.

Na cestě k válce

Trojspolek a Trojdohoda

V roce 1879 vytvořilo Dvojspolek s Rakouskem-Uherskem. K nim se v roce 1882 přidala ještě Itálie, čímž vznikl tzv. Trojspolek. V 80. letech Němci díky Bismarckově obratnosti udržovali těsné vztahy i s Ruskem, po smrti vlivného muže vztahy ochably a v roce 1893 vzniklo spojenectví Francie a Ruska. V roce 1904 v rámci tzv. srdečné dohody vzniklo spojenectví Velké Británie a Francie, o tři roky později i s Ruskem vznikla obdoba Trojspolku, tzv. Dohoda (či Trojdohoda).

Balkánské války

Rozbuškou pro již tak zhoršují se politckou situaci v Evropě byla Bosenská krize. Rakousko-Uhersko v roce 1908, po 30 letech okupace anektovalo Bosnu a Hercegovinu, byť formálně stále patřila Osmanské říši. Mladoturecká revoluce v Osmanské říši zemi částečně ochromila, což přimělo balkánské státy řešit své problémy silou. Slabost armády Osmanské říše navíc zvýraznila prohraná válka s Itálií (1911-12), v roce Italové získali Tripolsko a Kyrenaiku v severní Africe a ostrov Rhodos.

Bulharsko, Srbsko, Řecko a Černá Hora vytvořili Balkánský svaz, který v roce 1912 napadl Osmanskou říši, čímž začala první balkánská válka (1912-13). Balkánský svaz po svém vítězství získal většinu území Osmanské říše v Evropě. Rozpory v dělení sporného území však přiměl Bulhary v červnu 1913 k útoku na své bývalé spojence Srbsko a Řecko, který vedl k tzv. druhé balkánské válce. Ačkoliv Bulhaři zpočátku zaznamenali dílčí úspěchy, jejich situace se dramaticky zhoršila poté, co se do války vložili Rumuni a Osmanská říše. Bulhaři nakonec většinu území získaného v první válce ztratili, zároveň jim byla zabrána jižní Dobrudža Rumunskem. Většinu Makedonie si rozdělili Řekově a Srbové. Vznikla nezávislá Albánie.

Zbrojení a motivace k válce

Balkánské války, přestože ještě nevedly k celoevropskému konfliktu, byly doprovázeny rozsáhlým zbrojením mocností. Jen mezi roky 1911-13 stouply výdaje na obranu v Německu o 30 %, v Rusku dokonce o 50 %. V roce 1914 mohlo Rusko mobilizovat až 3,5 milionu mužů, Německo 2,1 milionu, Francie 1,8 milionu, Rakousko-Uhersko 1,3 milionu. Pouze Velká Británie nepočítala s masovou mobilizací.

Nejvyšší přestavitelé jednotlivých zemí si sice uvědomovali, jaké ničivé následky by velká válka přinesla všem zúčastněným, přesto předpokládali krátkou válku s rychlým vítězstvím. Zejména pro Německo byl rychlý a mohutný úder, dokud nepřátelé nezmobilizují dostatečné síly, k vítězství klíčový.

Právě představa krátké a vítězné války vyvolávala nadšení i u části veřejnosti v jednotlivých zemích, zejména ve velkých městech. K tomu přispělo i dlouhodobé působení nacionalismu.

Německo

Německo bylo hnáno vlastními mocenskými ambicemi, podporovanými růstem průmyslové a vojenské síly. Zároveň se však obávalo rostoucí ruské vojenské síly a rizika obklíčení nepřáteli, tedy válce na dvou frontách – na západě s Francií a na východě s Ruskem. Ani sám německý císař Vilém II. nedokázal vzdorovat vlastnímu generálnímu štábu pod vedením von Moltkeho, který již v roce 1912 prosazoval preventivní útok na východ, dokud nedojde k přezbrojení na ruské straně, které by výrazně oslabilo německou pozici.

Rakousko-Uhersko

Rakušané dlouhodobě čelili vnitřnímu tlaku na demokratizaci a čelili rostoucímu nacionalismu, který mohl vést až k rozštěpení mnohonárodnostní říše. V tomto ohledu jim bylo připomínkou rakousko-uherské vyrovnání z roku 1867. Naopak slabost Osmanské říše, která byla postupně vytlačována z Balkánu nabízela možnost posílení rakouského vlivu v regionu.

Rusko

Rusko se obávalo zejména německého vlivu na Balkáně, Blízkého východu a Bosporu.

Francie

Francouzi již od roku 1870 trpěli strachem z rostoucí moci Německa a možnosti jejich dominance v kontinentální Evropě. Německo mohlo ohrožovat postavení Francie i v Africe, kde zoufale hledalo nové koloniální možnosti.

Velká Británie

Také Velká Británie se obávala rostoucí moci Německa a jeho námořního zbrojení, které mohlo ohrozit britskou hegemonii ve světových oceánech a v globálním obchodu. Zároveň se hrozila ovládnutí kontinentální Evropy Německem včetně francouzského a belgického pobřeží.

Sarajevský atentát

Křehký evropský mír, panující i po balkánských válkách, nakonec skončil jen o pár měsíců později. 28. června 1914 byl v bosenském Sarajevu i vzhledem k načasování, které srbští nacionalisté považovali za záměrnou provokaci, zavražděn i s manželkou následník rakousko-uherského trůnu Ferdinand d’Este. Co nejtvrdší reakci podporovalo Německo. Lokální konflikt tak zejména Německo za podpory Rakouska-Uherska a Rusko, které se naopak zcela jednoznačně postavilo za Srbsku, eskalovaly do hrozby rozsáhlé války.

V červenci 1914 Rakušané zaslali Srbsku ultimátum, žádající mimo jiné i podíl Rakouska-Uherska na vyšetřování přípravy atentátu a potlačení podvratného hnutí v Srbsku. Rakousko-Uhersko s Německem dlouho předpokládaly, že se Rusko, o němž panovalo přesvědčení, že na válku ještě není připraveno, nezapojí a vznikne lokální konflikt, který posílí jejich rakouský a německý vliv Balkáně. Srbové, výrazně podporovaní Ruskem, však ultimátum, zformulované až tři týdny po atentátu, odmítli.

Rakousko-Uhersko pak 28. července Srbům vyhlásilo válku. Stejný den Rusové ohlásili částečnou a o tři dny později všeobecnou mobilizaci. Německo v reakci na to 1. srpna vyhlásilo Rusku válku. V reakci na to mobilizovala i Francie. 3. srpna Němci vyhlásili válku i Francii. Naopak váhající Velká Británie se do války zapojila až 4. srpna poté, co Němci zaútočili na neutrální Belgii. Paradoxně až 6. srpna Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Rusku.