Novověk

Evropa 15. – 17. století

Renesance a humanismus

Poměrně důležitým předělem mezi středověkem a novověkem byl nástup renesance, kterou lze zjedodušeně přeložit jako znovuzrození. Ta byla charakteristická zájmem o antické umění a vědu a částečným vymezením proti hodnotám středověku a poklesem autority církve, nikoliv však odklonem od křesťanství k ateismu. Renesanční člověk na rozdíl od středověkého získal přesvědčení, že může ovládnout svět, v němž žije. Nástup renesance přitom nelze bezpečně určit. Její původ však lze jedoznačně určit na území dnešní Itálie s centrem Florencií. V literatuře se za prvního průkopníka obvykle považuje italský básník Petrarca, v malířství ještě dříve na přelomu 13. a 14. století Giotto. Největšího významu však dosáhl nejen v umění, ale i anatomii i technice Leonardo da Vinci, známý zejména obrazem Mona Lisa (1506). Z Itálie se však vliv renesance šířil i do zbytku Evropy, zejména do Německa, Francie, ale i Rakouska, Čech, Polska nebo Uher. Naopak jen malého vlivu dosáhla v Rusku nebo na Balkáně ovládaném Osmanskou říší.

Rozvoji renesance a humanismu nepochybně pomohl vynález knihtisku Johannesem Gutenbergem okolo roku 1450, který dramaticky urychlil šíření humanistických děl. Mezi nejvýznamnější spisovatele doby patřil Erasmus Rotterdamský se slavným dílem Chvála bláznovství (1509). Rensanční literatura byla typická rozvojem národních jazyků (na rozdíl od všeobecně užívané latiny ve středověku).

Reformace

Z renesance do jisté míry vycházela i reformace. Zastánci reformačního hnutí se snažili zabránit morálnímu úpadku církve, tedy svatokupectví, promiskuitě nebo hromadění materiálních statků. Ačkoliv v Anglii se první reformační snahy objevily už ve 14. století a v Čechách v souvislosti s Janem Husem a později husity na počátku 15. století, jako počátek reformačního hnutí je považován rok 1517, kdy saský mnich Martin Luther přibil na dveře kostela ve Wittenbergu svých 95 tezí, tedy kritiku zneužívání náboženství ze strany katolické církve, zejména prodeje odpustků. Lutherovy názory byly označeny ze strany církve za kacířské. V Německu vypukly v roce 1521 náboženské nepokoje, proti radikálům se však Luther, skrývající se v Sasku, vymezil. Tlak Lutherových přívrženců nakonec vedl o pět let později ke svobodě vyznání jednotlivých německých knížat. Když v roce 1529 došlo ke zrušení této výsady, Lutherovi následovníci proti tomu protestovali (odtud jejich pozdější název protestanti). Ti v roce 1530 vydali Augburské vyznání, tedy jakési shrnutí svého učení. V roce 1537 se luteránství stalo státním náboženstvím v Dánsku a Norsku.

Kromě německých zemí vznikaly různé nábožnské skupiny povstalců s různou mírou radikálnosti i jinde. Vlivným zastáncem přísné náboženské sřídmosti byl Jan Kalvín, zakladatel kalvinismu. Jeho učení se šířilo zejména ve Švýcarsku, Nizozemsku a Skotsku, částečně ve Francii (hugenoti), ale i Polsku a Litvě, Čechách nebo Uhrách.

K odklonu od katolictví došlo i v Anglii, byť hlavním důvodem byl papežův zákaz rozvodu krále Jindřicha VIII., který založil tzv. anglikánskou církev. Do roku 1534 došlo k úplnému omezení vlivu katolické církve, naopak hlavou církevní moci se stal sám král. Po smrti Jindřicha však nastal náboženský chaos, který se podařilo odstranit až ve druhé polovině 16. století. Ve Skotsku se státním náboženstvím stal kalvinismus. Naopak katolíci byli na Britských ostrovech potíráni.

Protestantství obecně mělo pozitivní vliv na gramotnost obyvatelstva (čtení bible) i rozvoj podnikání a kapitalismu. Zároveň nutilo katolickou církev alespoň k částečných reformám. Protestanství však zároveň znamenalo faktický konec snů o sjednocení veškerého křesťanstva.

Protireformace

V reakci na reformaci vznikla tzv. protireformace. Jejím hlavním vykonavatelem se stalo tovaryšstvo Ježíšovo, založené v roce 1534 Ignácem z Loyoly a později schválené papežem, jemuž podléhalo. Členové byli označováni jako jezuité. Jejich cílem bylo obracet na křesťanství pohany, přivádět zpět tzv. odpadlíky a starat se o vzdělávání obyvatelstva po celém světě. Reakcí na vznik protestantství byl i Tridentský koncil, který se v několik fázích od roku 1545 do roku 1563 řešil vymezení katolické doktríny, dílčí institucionální reformy či sjednocení tzv. tridentské mše. Dle kritiků však koncil vedl k další centralizaci moci ve prospěch papeže.

Významnou podporu měla protireformace v Itálii a Španělsku. Trochu odlišnou, ovšem stejně účinnou formu protireformace zavedli rakouští Habsburkové.

Menší vliv měla ve Francii, kde střety mezi katolíky a hugenoty, trvající od 60. let až do konce 16. století, vyvrcholily masakrem během Bartolomějské noci 23. srpna 1572, během níž bylo zavražděno okolo 2 tisíc hugenotů. Konec bojů přinesl až Edikt nantský (1598), vydaný králem Jindřichem IV., který umožňoval alespoň částečnou svobodu vyznání.

V Německu bylo po letech náboženských válek v roce 1555 Augsburským mírem dosaženo náboženské svobody pro knížata, která určovala víru na svém území. Náboženská nestabilita, vzrůstající vliv jezuitů a zejména obsazení města Donauwörth bavorským katolickým vévodou nakonec vedly v roce 1608 k založení tzv. Protestantské unie, složenou z 8 protestantských knížectví a 17 svobodných měst. V reakci na to vznikla o rok později Katolická liga.

Protireformace se pomalu prosazovala i v nábožensky nejednotné Polsko-litevské unii, kde kromě katolíků a protestantů (z nichž mnohdy se jednalo o uprchlíky z jiných zemí) měly velký vliv i židovství a pravoslavná církev. Krizi však přineslo založení moskevského patriarchátu pravoslavné církve v sousedním Rusku, které vedlo i k několika válečným konfliktům mezi těmito zeměmi. Protestanti nakonec ke konci 16. století v občanské válce zvítězili ve Švédsku.

Baroko

Symbolem protireformace se stalo baroko. Zatímco protestanti tíhli k uměřenému umění, katolíci prosluli využíváním pompéznosti.

Vědecké objevy

V průběhu 16. a na počátku 17. století bylo dosaženo významných objevů nejen v oblasti astronomie. Mikuláši Koperníkovi se podařilo vyvrátit představu, že Země je středem sluneční soustavy. Větší ohlas pro Koperníkova zjištění však dokázal získat až jeho nástupce Galileo Galilei, který dokázal jako první využít dalekohled k pozorování oblohy. Matematiku a fyziku rozvíjeli zejména Francouzi René Descartes a Blaise Pascal. V roce 1660 vznikla v Anglii Královská společnost (pro rozvoj přirozeného vědění), jejímž představitelem byl například průkopník v oblasti mechaniky či optiky Isaac Newton.

Společnost

Společnost byla strukturována podle stavů, definovanými svou funkcí, legislativními omezeními a privilegii. Pro zařazení byl důležitý původ (s výjimkou církve), nikoli majetek. Šlechta měla funkci vojenskou, za což měla právo na vlastnictví půdy. Její význam však i v souvislosti s vysokou inflací poamlu upadal. Nevolníci byli bez privilegií a museli sloužit svým pánům.

V 16. století lze sledovat zárodky prvních nacionalistických tendencí, byť nacionalismus jako takový lze přisoudit až 19. století. Vychází slavná kniha Vladař Niccoly Machiavelliho o tom, jak si udržet vládu, která se považuje za počátek moderní politické vědy. Kniha, jejímž hlavním mottem bylo „účel světí prostředky“, vyvolala velký ohlas.

Zámořské objevy

Za první náznak osidlování vzdálenějších koutů planety lze považovat kolonizaci Kanárských ostrovů Portugalci. Po objevení nového kontinentu, který byl pojmenován Amerika, Kryštofem Kolumbem, podnikali Evropané průzkumné, kolonizátorské a misionářské výpravy stále častěji a hlouběji do vnitrozemí. Nejrychleji na možnost kolonizace zareagovali Portugalci, kteří při svých cestách díky skvělému zvládnutí navigace těžili i z příznivých mořských proudů a pasátů a začali kolonizovat území dnešní Brazílie, své opěrné body však začali stavět i v Africe či jihovýchodní Asii. Bojovněji si počínali pod vedením tzv. conquistadorů Španělé, kteří krvavě rozbili říši Aztéků ve střední Americe, v roce 1532 pak byla násilím ovládnuta i říše Inků v Peru. Rozdělení sfér vlivu mezi Portugalce a Španěly rozdělila už v roce 1494 smlouva z Tordesillas, kterou neuznaly ostatní evropské velmoci. V letech 1519-22 pak obeplula celou zeměkouli španělská výprava pod vedením Fernanda Magalhaese, čímž se definitivně podařilo prokázat, že země je kulatá.

Později se do kolonizace zapojili Angličané, Nizozemci a Francouzi, už na počátku 16. století však i oni drželi některé výzamné kolonie. Zejména Nizozemci však věnovali pozornost zejména obchodu. V roce 1602 vznikla jejich Výchoindická společnost a zároveň burza v Amsterdamu. Mezi kolonizátorskými zeměmi a zbytkem Evropy se vytvořily hluboké rozdíly.

Kromě drahých kovů námořníci do Evropy přiváželi kávu, kakao, cukr, tabák, fazole, rajčata, brambory nebo kukuřici. Právě rozšíření těchto potravin nemalou měrou přispělo k populačnímu boomu v Evropě. Ovšem stinnou stánku kontaktů s domorodým obyvatelstvem znamenaly nemoci. Evropané si odváželi syfilis, domorodce však naopak kosily neštovice a tyfus.

Ceny a obchod

Nejen v důsedku dostatku drahých kovů, ale i rozrůstajícím se městům a nedostatku volné půdy dramaticky rostly ceny. Do měst se ve snaze zajistit si lepší živobytí stahovali rolníci, ovšem z mnohých se stávali žebráci. Část společnosti však dokázala těžit z nastupujícího kapitalismu.

Typickou ekonomickou doktrínou raného novověku byl merkantilismus, jehož hlavním cílem byla podpora exportu zboží na úkor importu, který byl pomocí cla a dalších byrokratických překážek utlumován. Jednalo se tedy o opak volného trhu.

Vojenství

Vyvíjely se nové druhy zbraní: písky, muškety, modernizovaná děla. Armády se stále rozrůstaly, zvyšovala se profesionalita vojska, neboť šlechta se již nedokázala novým strategiím účinně přizpůsobovat. Vznikaly vojenské akademie. Zlepšila se i úroveň pevnostních systémů. Rozvoj zažilo i válečné námořnictvo.

Vývoj v jednotlivých zemích

Rakousko

Na přelomu 15. a 16. díky úspěšné sňatkové diplomacii rostl význam Habsburků, přestože se museli v Rakousku potýkat s obléháním Vídně Turky. Po smrti Ludvíka Jagellonského v roce 1526 Ferdinandovi I. připadly Čechy i Uhry. Habsburkům později za vlády Karla V. připadla i mocná španělská říše. Na pozadí nejen náboženských konfliktů se však zejména v Nizozemí potýkali se silným odporem obyvatel, zároveň museli řešit neustálé nebezpečí válek se silnými rivaly – Francií a Osmanskou říší.

Španělsko

Dramatickým vzestupem a následným pádem prošli v 16. století Španělé. Zatímco v jeho první polovině se stalo Španělsko patrně nejmocnější zemí v Evropě, kromě slabých panovníků se na úpadku podílela rebélie v Nizozemí, trvající od roku 1566 až do roku 1648. V čele odporu stál Vilém I. Oranžský. Španělé postupovali s velkou brutalitou, například při plenění Antverp (1576). Na stranu Nizozemců se proti Španělům v průběhu let dvakrát postavila Francie a jednou Anglie. Po několika bankrotech na konci 16. století definitivně Španěly vyčerpala především účast ve třicetileté válce.

Nizozemsko

Naopak Nizozemci dokázali těžit z úspěšného odporu a v 17. století se z nich stala nejrychleji se rozvíjející země, zejména co se týče obchodu a námořních sil. Repubika přijala demokratické principy, náboženskou toleranci a vysokou míry autonomie pro regiony. Do země se stahovali náboženští uprchlíci, podnikatelé i umělci. Ani oni však nedokázali ustát opakované válečné konflikty s Anglií.

Francie

Rozvoji Francii bránila nevýhodná geografická poloha, kdy na jihu leželo Španělsko, na východě Habsburky ovládaná Svatá říše římská a odbojné Nizozemí, na severu pak Anglie. Francouzi si k expanzi vybrali italské státy, ovšem přes počáteční úspěchy nedosáhli trvalejších zisků. Francie po půl století bojů se Svatou říší římskou nakonec získala alespoň Lotrinsko a Calais. Poté se země nevyhnula krvavým náboženským válkám. V 17. století se navíc Francie angažovala v ničivé třicetileté válce.

Anglie

Po ztrátě posledního území v kontinentální Evropě (Calais) se Angličané ve větší míře zaměřili na ostrovní záležitosti. V 1603 i díky intrikám Angličanů vznikla personální unie se Skotskem. Tlak na skotskou církev však nakonec vyvolal náboženské nepokoje podobně jako v Irsku. Zatímco Irové si dokázali na přechodnou dobu vynutit náboženskou toleranci, konflikt ve Skotsku přerostl hranice a povstalci v roce 1640 dokonce vtrhli do Anglie. Velkou roli sehrál v konfliktu sehrál anglický parlament, který byl sice značně závislý na panovníkovi, ovšem v roce 1640 byl Karel I. nucen po letetch vlády bez něj svolat parlament kvůli zvýšení daní. Nesouhlas se zvýšením se král pokusil vyřešit násilím, což se mu však nepovedlo, a proto byl nucen uprchnout a bojovat i proti armádě složené parlamentem, do jejíž čela se postavil obávaný Oliver Cromwell. V roce 1646 se král vzdal a o tři roky později byl popraven.

Ani Cromwell si však na svou stranu nezískal podporu rozličných skupin a nedokázal kontrolovat ani parlament, proto se svou moc snažil vynutit silou. V letech 1649-51 bylo dobyto Irsko a fakticky anketováno. Skoti byli rozdrceni v roce 1651, jenže vojenské úspěchy ztratily význam po Cromwellově smrti. V roce 1660 se z exilu vrátil nástupník trůnu Karel II. a došlo k faktickému návratu ke stavu před válkou.

Dánsko

Ve Skandinávii se rozpadla tzv. Kalmarská unie pod vedením Dánska. V roce 1520 vypuklo ve Švédsku povstání pod vedením Gustava Erikssona Vasy, kterému se podařilo Dány vytlačit ze země. Dánové a jejich vazalové Norové se přiklonili k luterántví.

Švédsko

Švédové se odklonili od katolictví a založili si svou erastiánskou církev. Nástupci Gustava se sice stali i polskými králi, ovšem tlak šlecht nakonec vedl k příklonu k protestantství. Zikmund Vasa byl zbaven trůnu, na který usedl Karel IX. Rozvoj Švédové zažili po nástupu talentovaného vojevůdce Gustava II. Adolfa, který na Dánech dobyl Kalmar, na Rusku Ingrii a Karélii, na Polsko-litevské unii Rigu. Velmi aktivně se zapojil do třicetileté války, švédským ambicím však uškodila jeho smrt v bitvě u Lützenu.

Polsko-litevská unie

Velkého rozmachu v této době dosáhlo Polsko, které bylo od roku 1569 v lublinské unii s Litvou. Vznikla duální monarchie s takřka stejnými pravomocemi pro obě strany a principem jednomyslnosti, který bránil zneužití postavení ze strany krále nebo zájmových skupin. Díky kontrole obchodu v Baltském moři, ze kterých těžil zejméně Gdaňsk, přinášelo bohatství, a velké nepokoje nevyvolávala ani protireformace. Velká povstání, která se Polákům dlouhou dobu vyhýbala, přišla až po roce 1648, kdy se vzbouřili dněperští kozáci. Když bylo povstání téměř poraženo, jeho vůdce požádal o pomoc Rusy, kteří v letech 1654-57 plenili východní část říše. V obavě před Rusy vpadli do Polska ze strategických důvodů i Švédové a situaci využili Braniboři a Prusové. Olivský mír (1660) sice uspokojil požadavky západních sousedů, ovšem boje s Rusy pokračovaly a nakonec vedly ke ztrátě rozsáhlých ukrajinských území v roce 1667.

Prusko

Oslabení Poláků využilo Prusko. To mělo základy v řádu německých rytířů, ovšem poté své území ztratilo. Hohenzollernové čekali na svou šanci jako vazalové, ovšem v roce 1660 za vlády Fridricha Viléma I. se dostalo uznání jejich požadavků.

Rusko

Rusové za vlády Ivana III. a poté Ivana IV. Hrozného dokázali zničit pozůstatky Novgorodského knížectví a obsadili kazaňský chanát. Druhý jmenovaný založil moskevský patriarchát, nezávislý na dění za hranicemi a vytvořil systém poslušnosti. Na samém konci 16. století se však ani Rusko nevyhnulo chaosu, který vznikl boji o trůn. Do země vtrhla vojska Švédska a Polska, kterému se podařilo obsadit Kreml. V roce 1613 byli polští vojáci povražděni a na trůn nastoupil Michal I. Fjodorovič z rodů Romanovců, který Poláky dokázal vyhnat ze země. V roce 1667 země získala Ukrajinu, která přinesla vyýznamné ekonomické zdroje a výhodnější geopolitickou pozici. Rusové navíc na východě dokázali přes Sibiř proniknout až k Tichému oceánu.

Osmanská říše

Pro Evropu nebezpečně silná začala být v 15. a 16. století Osmanská říše, která se rozrůstala do všech stran. V roce 1512 Osmané dobyli Moldavsko, 1521 padl Bělehrad, 1526 smrt Ludvíka Jagellonského znamenala rozpad Českého království a převzetí moci rakouskými Habsburky. V roce 1529 se však rakouské hlavní město ocitlo v obležení Osmanů. Jejich ofenzivu utnul až mír v roce 1533, z něhož Osmanská říše vytěžila zisk podstatné části Uher.

Kromě toho došlo k dobytí ostrovů Rhodos a Kypr, naopak ubránit se dokázala Malta a těžkou porážku osmanskému loďstvu v bitvě u Lepanta v roce 1571 uštědřily spojené námořní síly Benátek, Janova a Španělska. Nebezpečí dalších expanzí nutilo země ve všech částech Evropy k větší spolupráci.

Třicetiletá válka (1618-48)

Klíčovou událostí 17., která měla zásadní vliv na další vývoj a rozdělení vlivu v Evropě, byla třicetiletá válka, která měla zejména náboženský podtext. Válčily v ní především země katolické proti protestantským.

Česká válka (1618-23)

Konflikt rozpoutal habsburský náboženský útlak v Čechách a snaha Ferdinanda I. nastoupit na český trůn. Reakcí českých stavů byla defenestrace dvou habsburských úředníků. Vypukla tzv. Česká válka – na stranu českých stavů, které se vydaly na Vídeň, se postavil Fridrich Falcký. V listopadu 1620 však v bitvě na Bílé hoře byly české stavy rozdrceny. Česká šlechta se dočkala kruté pomsty – popravy a konfiskace majetku. V zemi začala germanizace a rekatolizace. Zabráno bylo i území Falcka.

Dánská válka (1625-29)

Na obranu protestantů se v roce 1625 přidal dánský král Kristián IV. Ten však byl po porážkách vojsky, která vedl Albrecht z Valdštejna, donucen ke stažení Lübeckým mírem z roku 1629.

Švédská válka (1630-35)

V roce 1630 se s většími úspěchy se svou armádou v kontinentální Evropě vylodil švédský král Gustav Adolf, kterému se podařilo podstatnou část protestantského území dobýt zpět. Vzhledem ke vzrůstajícím obavám byl zpět do služby na katolické straně povolán vojevůdce Albrecht z Valdštejna. V bitvě u Lützenu (poblíž Lipska) v roce 1632 sice Švédové zvítězili, ovšem v bitvě zemřel jejich král.

Francouzská válka (1635-48)

Na stranu Švédů se přidali v roce 1635 Francouzi. Ti vyhlásili válku Španělům, kteří zpočátku sice úspěšně postupovali do francouského vnitrozemí, ale poté byli vytlačeni. Boj probíhal na celkem třech frontách, kromě jižní Francie i v Nizozemí a v německých knížectvím poblíž Rýna. Jejich vzůstající úspěchy nakonec vedly k uzavření Vestfálského míru.

Vestfálský mír (1648)

Vestfálský mír s výjimkou zemí pod nadvládou Habsburků umožnil zrovnoprávnění vyznání v německých knížectvích, které si zároveň mohly spravovat svou zahraniční politiku. Zároveň přinesl významné územní zisky pro Francii, Švédsko, Bavorsko, Sasko a Braniborsko. Porážkou válka skončila zejména pro papeže Innocence X., kterého podráždily zejména ústupky Francii a protestantům obecně, čímž definitivně padly sny Vatikánu o sjednocení veškerého křesťanstva, zároveň papežský stát i přes nákladnou dostavbu Svatopetrského náměstí procházel celkovým úpadkem. Zejména vztahy Francie s papežem se navíc dále zhoršovaly.

Vesfálský mír je v dějinách Evropy přelomovým momentem, což je patrné už z jeho složité přípravy. Delegace katolických účastníků se sešla v Münsteru (dnešní severozápadní Německo), delegace protestantských zástupců ve zhruba 50 km vzdáleném Osnabrücku. Stanoviska se nevyjednávala na oficiálních zasedáních, nýbrž často na půli cesty na neutrální půdě. Na různých místech Evropy přitom pokračovaly boje, které měly vylepšit vyjednávací pozice. Náboženskou rovinu do značné míry nahrazovaly zájmy jednotlivých zemí.

Mír byl souhrnem tří samostatných a vzájemně se doplňujících dohod. Důležitým výsledkem však bylo zrovnoprávnění postavení všech delegací – vznik pojmu státní suverenita – základním prvkem uspořádání Evropy se tedy staly státy, nikoliv dynastie nebo náboženství.

Vesfálský mír umožnil vznik mezinárodních vztahů – diplomacii zajišťovali zejména stálí zástupci (vyslanci) jednotlivých zemí v cizích hlavních městech. Toto uspořádání mělo bránit vnějším intervencím. Poprvé se rovněž objevily snahy o určtiou mocenskou rovnováhu, na kterou dohllížela zejména ostrovní Velká Británie.

Důsledky třicetileté války

Třicetiletá válka znamenala pohromu zejména pro země Svaté říše římské. O život přišla zhruba třetina obyvatelstva, ustal obchod, mnoho měst bylo vypleněno. V problémech a občanských válkách se však zmítaly i další země včetně Španělska, Francie, Anglie nebo Polsko-litevské unie.