Informace o vývoji před první světovou válkou naleznete zde.
První světová válka, ve své době nazývána jako Velká válka, se stala do příchodu druhé světové války největším konfliktem, který evropský kontinent zažil. Vlastenecké nadšení části společnosti v jednotlivých zemích však vyprchalo se vzdalující se vidinou rychlého konce války.
Západní fronta
V srpnu Německo s cílem rychlého obchavatu hlavních francouzských sil porušilo belgickou neutralitu a zaútočilo na Belgii. Němcům se sice podařilo zemi obsadit, ale obránci i za pomoci britských expedičních sil kladli silný odpor a útok výrazně zbrzdili. Francouzi pak v klíčové bitvě na řece Marně mezi 6. a 9. zářím dokázali německý útok nedaleko Paříže zastavit a boje se proměnily ve statickou zákopovou válku s velkými ztrátami na obou stranách. Němci po neúspěchu bleskové ofenzívy odveleli část sil na východní frontu a soustředili se především na obranu. Na přelomu dubna a května 1915 ve druhé bitvě u Yper Němci poprvé masově využili chemické zbraně (chlór), ovšem počátečního průlomu nedokázali využít.
Snahou o rozhdoující úder byla z německé strany bitva u Verdunu, trvající od února do července 1916, kterou za svůj úspěch přes velké ztráty na obou stranách mohli považovat Francouzi. Naopak v bitvě na řece Sommě, trvající od července 1916 zaznamenali rozsáhlé ztráty zejména útočící Britové a přes první použití tehdy ještě primitivních tanků nedokázali výrazněji postoupit. Neúspěchu dosáhly i další ofenzívy u Arrasu nebo Yper v roce 1917.
Na jaře 1918 Německo za pomoci jednotek přesunutých po uzavření míru z východní fronty zahájilo rozsáhlou tzv. Ludendorffovu ofenzívu, ale přes počáteční postup do hloubky několika desítek kilometrů se však útok vyčerpal a Němci nedokázali obranu států Dohody prolomit. Na počátku léta sice Němci ještě dokázali postoupit znovu k Marně, ale v následné bitvě již značně vyčerpaly své zálohy a byli odraženi. Od června 1918 navíc na frontu na straně Dohody proudily statisíce amerických vojáků, které zásadně změnily poměr sil.
Vojska Dohody převzaly iniciativu a zahájili tzv. stodenní ofenzívu, během níž se podařilo prorazit Hindenburgovu linii. Německá armáda chaoticky ustupovala a německý generální štáb se snažil zabránit katastrofální porážce jednáním o míru. V listopadu navíc v Německu vypukla po vzpouře námořníků v Kielu revoluce. Příměří bylo podepsáno 11. listopadu 1918. Fakt, že Německo nebylo definitivně vojensky poraženo, však následně vedlo v německé společnosti k pocitu zrady.
Východní fronta
Na konci srpna 1914 Němci dosáhli drtivého vítězství nad Rusy v bitvě u Tannenbergu ve Východním Prusku, mezi 8. a 15. zářím pak způsobili carským vojskům další porážku u Mazurských jezer. Naopak méně úspěšné byly výboje Rakouska-Uherska proti Rusku v Haliči. Při neúspěšných ofenzívách v Karpatech pak v zimě 1914-15 Rakušané utrpěli ztráty až 800 tisíc mužů a nedokázali zabránit pádu obležené pevnosti v Přemyšli, kde se zároveň vzdalo zhruba 120 tisíc vojáků Rakouka-Uherska.
Úspěchu spojené síly Rakouska-Uherska a Německa dosáhly až po příchodu německých posil – v květnu 1915 útočící jednotky v bitvě u Gorlice prolomily ruskou obranu. Centrální mocnosti postoupily o stovky kilometrů na východ. V srpnu Němci obsadili Varšavu a následně dobyli dnešní Litvu a část dnešního Lotyšska, Běloruska a Ukrajiny. Následně se Rusům podařilo situaci stabilizovat.
V roce 1916 při tzv. Brusilovově ofenzívě Rusové zatlačili rakousko-uherská vojska místy o 60-120 km. Na stranu Dohody se na konci srpna přidalo Rumunsko, přes počáteční úspěchy však do konce roku 1916 bylo obsazeno Centrálními mocnostmi.
Vysoké ztráty ruské armády ve válce a špatné zásobování civilního obyvatelstva však vedl v Rusku nejprve v březnu (dle ruského kalendáře v únoru) a poté listopadu 1917 k revoluci a nástupu bolševiků. Rusové se ještě v červenci 1917 pokusili o tzv. Kerenského ofenzívu, ta byla však odražena a nakonec vedla k ruskému ústupu.
V únoru 1918 Centrální mocnosti využili slabosti ruské armády a během ofenzívy obsadili 330 tisíc km2. V březnu následně bolševici za ponižujících podmínek uzavřeli brestlitevský mír a umožnili zejména Němcům přesunout rozsáhlé síly na západní frontu.
Srbská fronta
V tažení proti Srbsku armáda Rakouska-Uherska zaznamenala již v létě 1914 potupnou porážku, kdy Srbové zastavili útok jen o málo početnějšího protivníka v horském terénu bitvě u Ceru, po níž se Rakušané stáhli zpět za řeku Drinu. Srbové přešli do protiútoku, ale ve vyčerpávajících bojích během podzimu získávali mírnou převahu Rakušané. Ti dokázali obsadit nakrátko hlavní město Bělehrad, ale poté utrpěli porážku v bitvě na Kolubaře, která je zahnala zpět. Následně se fronta stabilizovala.
Zásadní změnu poměru sil přinesl vstup Bulharska do války v říjnu 1915. Početně mnohem silnější armády Centrálních mocností následně během několika týdnů dokázaly Srby porazit a obsadit celé Srbsko. Srbská armáda za velkých ztrát ustoupila přes Černou Horu a Albánii k Jaderskému moři, kde byly její zbytky evakuovány. Spojenci následně vytvořili novou frontovou linii v Makedonii, která však zůstal bez větších změn až do podzimu 1918.
Turecká fronta
29. října 1914 bez varování na ruské základny v Černém moři zaútočila Osmanská říše, v následných bojích na Kavkaze ovšem utrpěla katastrofální porážku. Oslabená ruská armáda, která byla vázána především boji na východní frontě, však nedokázala situace využít.
V únoru 1915 Spojenci provedli riskantní výsadkovou operaci, v následné prakticky rok trvající bitvě o Gallipoli však utrpěli porážku. Jedinou výhodou za cenu velkých ztrát bylo vázání rozsáhlého množství sil Osmanů, které nemohli využít v útocích na Kavzkaze proti Rusům. Dalších úspěchů na Kavkaze dosáhli Osmané až po ruském ústupu z války.
Italská fronta
Dne 23. května 1915 vstoupila na straně Dohody do války Itálie, ovšem proti svým bývalým spojencům z Rakouska-Uherska, ovšem vzhledem k převážně vysokohorskému terénu měli obránci výhodu a Italové nedosáhli výraznějších úspěchů. Italové se opakovaně v celkem 11 bitvách na řece Soči pokoušeli prolomit rakouskou obranu, ale za cenu obrovských ztrát nedosáhli prakticky žádného postupu. Úspěšnější byla rakouská ofenzíva v jižním Tyrolsku v květnu 1916, ruská ofenzíva na východní frontě však donutila Rakušany odeslat řadu jednotek z italské fronty, kvůli čemuž nakonec došlo k ústupu prakticky na původní pozice.
Fronta byla následně přes periodické italské útoky až do podzimu 1917 prakticky beze změny, poté ale v bitvě u Caporetta i za přispění německých sil Italové utrpěli výraznou porážku. Útočníci dobyli několik obranných linií a Italové jen s vypětím sil dokázali ofenzívu zastavit na řece Piavě. Němci následně přesunuli většinu svých sil na západní frontu. V létě 1918 se Rakousko-Uhersko ještě pokusilo o ofenzívu, ovšem bylo poraženo. V říjnu 1918 pak proti vyčerpaným rakouským silám zaútočili Italové a v bitvě u Vittorio Veneta dokázali zvítězit a přinutili Rakousko-Uhersko jednat o příměří.
Námořní válka
Největším střetnutím na moři první světové války se stala bitva u Jutska, která z pohledu Německa měla zlomit námořní blokádu ze strany Dohody. Přestože Němci dokázali potopit více lodí s větší tonáží, nicméně nedokázali dosáhnout proti početně silnějšímu britskému námořnictvu rozhodujícího vítězství. V roce 1917 proto Němci kvůli neschopnosti zvrátit situaci na moři hladinovým loďstvem zahájili neomezenou ponorkovou válku, která měla přerušit zásobování Velké Británie, tím však dali záminku ke vstupu do války Spojeným státům americkým.
Bojové síly a válka v týlu
Zatímco na západní frontě si obecně všechny armády držely prakticky po celou válku poměrně dobrou bojovou morálku, italská, ruská nebo rakousko-uherská armáda čelily masivním dezercím. Zatímco u Italů to byla zejména neochota bojovat, v ruské armádě se projevovaly vysoké ztráty a katastrofální situace se zásobováním civilního obyvatelstva, v rakousko-uherské armádě za tím byly národnostní konflikty a neochota bojovat za habsburskou monarchii, zejména u Čechů. Na podzim 1918 se na straně Centrálních mocností přidaly stávky kvůli nedostatku potravin.