Porevoluční období
Vlivem dlouhodobé nespokojenosti ruského obyvatelstva s absolutistickou politikou Mikuláše II., který odmítal přistoupit na jakoukoli formu demokracie se začala v carském Rusku formovat řada opozičních stran, které se začaly ozývat s protichůdnými názory. Nepřispěla tomu ani ekonomická situace země, která se dramaticky zhoršila po zapojení Ruska do první světové války. Válka jej nesmírně vyčerpávala, což vedlo k extrémní frustraci občanů v zemi. Po únorové revoluci v roce 1917 převzala moc prozatimní vláda, což vedlo k určité formě demokracie, kdy byl zaveden parlamentní systém, ve kterém byly volby a zachovaná politická svoboda. Ta vyvrcholila v listopadu 1917 bolševici provedli vojenský převrat a ustanovili novou vládu, v jejíchž čele stanul Vladimir Iljič Lenin. Carova rodina byla zajata a převezena na Sibiř, kde byla držena do července 1918, poté byl carský pár spolu se svými čtyřmi dětmi zavražděn. Tento čin znamenal definitivní konec carského režimu a nastolení vlády nové. Aby si bolševici zajistili podporu obyvatelstva, prakticky okamžitě začali vyjednávat o příměří s centrálními mocnostmi. V březnu 1918 byla Brestlitevským mírem ukončena účast Ruska na první světové válce, ovšem za cenu ztráty rozsáhlých území na západě. Země se však octila v krvavé občanské válce (1918-20) mezi radikálními bolševiky a umírněnými menševiky a neúspěšné válce s Polskem (1919-21).
Vznik Sovětského svazu
V občanské válce mezi bolševiky a bělogvardějci, v níž sice měli „bílí“ podporu ze zahraničí, ovšem v roce 1920 převzali iniciativu bolševici s Rudou armádou a vzhledem k velké počtní převaze a kontrole většího území se jim dařilo postupovat. V roce 1922 bolševici definitivně zvítězili. Zemi však převzali zcela zdevastovanou, kdy průmyslová výroba oproti předválečému odbobí klesla o 66 % a zemědělská o 40 %. Snahy o přrozdělování půdy do neefektivních tzv. kolchozů vedly k nedostatku potravin. Nový režim však brutálně reagoval na povstání a vzpoury, vyvolané nespokojeností obyvatel i části vojáků. V roce 1921 bylo krvavě potlačeno povstání námořníků z Kronštadtu stejně jako mnohá rolnická povstání. Brutalitu jednání s vlastním obyvatelstvem představovala především tajná policie Čeka. Po smrti Lenina v roce 1924 moc získal Josif Vissarionovič Stalin.
Ve 20. letech probíhal masivní růst průmyslové a zemědělské výroby, ovšem až v letech 1927-28 dosáhl úrovně z roku 1913. Vliv Stalina rychle rostl, což znepokojovalo blízké okolí Lenina, včetně Lenina samotného. V mnohých ohledech se názorově lišili a tyto nepatrné rozdíly vedli k mnoha relativně zásadním rozporům. Po smrti Lenina v roce 1924 Stalin koncentroval moc do svých rukou, který téměř okamžitě začal pronásledovat své spolubojovníky z VŘSR (Velké říjnové socialistické revoluce), které následně nechal popravit, vyhnat či uvěznit. Důležitým mezníkem bylo upevnění moci ze strany Stalina, který dokázal od moci odstavit své odpůrce včetně Lva Trockého, který byl v roce 1927 vyloučen ze strany a vyslán do vyhnanství.
V zimě 1927-28 rolníci odmítli rolníci prodávat pod cenou obilí a začali ho hromadit. Stalin odpověděl útlakem, rekvírováním a nucenou kolektivizací. Tyto změny měly zlepšit produktivitu, nicméně vedly k nedostatečné produkci a násilnému odstraňování kulaků (bohatých zemědělců). Následně, mezi roky 1932-1933 proběhl zejména na Ukrajině hladomor, známý též jako Holodomor, v jehož důsledku zemřely až zhruba 3 miliony obyvatel. Jednalo se o Stalinův genocidní program umělé potravinová krize vedené proti Ukrajincům. Ukrajinská zemědělská produkce byla zabavena sovětskými úřady a distribuována do jiných oblastí Sovětského svazu. Ukrajinci byli nuceni prodávat svou produkci pod cenou, což vedlo k nedostatku jídla.
Vzhledem k výrazné diplomatické a ekonomické izolaci SSSR, kterou ve 20. letech narušila pouze Rapallská smlouva z roku 1922, vedoucí k obnovení diplomatických styků a oboustranně výhodné ekonomické i vojenské spolupráci s Německem, se Sovětskému svazu vyhnuly katastrofální dopady světové ekonomické krize po krachu newyorské burzy v říjnu 1929. Za cenu mizerných pracovních podmínek nadále docházelo k masivní industrializaci a budování zejména těžkého průmyslu.
Stalinovy čistky
Ve 30. letech se po upevnění moci Stalinem režim se bolševický systém vládnutí proměnil ve stalinismus, zcela vzdálený myšlence kolektivního vedení. „Diktatura proletariátu“ byla Stalinovou diktaturou. V roce 1936 byla vydána nová ústava, která však neměla nic společného s reálným soudnictvím a občané byli zcela vystaveni Stalinově a stranické zvůli. Venkov byl vystaven nucené kolektivizaci, která vedla v prvních letech k potravinovému nedostatku. Zemi ovládl ideologický aktivismus a kariérismus lidí, kterým se v rámci komunistické strany rozšířily možnosti dosažení moci a různých výhod.
Ústřední výbor strany se proměňoval v nástroj Stalinovy moci, sám Stalin se obklopoval hrstkou nejloajálnějších členů a nechal budovat kult své osobnosti. Stalin se zaboval svých potenciálních nepřátel v nejvyšších kruzích – v roce 1934 byl zastřelen člen politbyra Kirov, uvězněni a následně zastřeleni byli Zinovjev a Kameněv, desítky tisíc dalších byly deportovány na Sibiř a téměř 300 tisíc členů propuštěno ze strany. V letech 1937-38 následovaly další rozsáhlé čistky, které byly poháněny Stalinovou naprostou paranoiou. Na teroru se přitom podílely tisíce přisluhovačů režimu, podporovalo se udavačství. Při rostoucí hrozbě války s nacistickým Německem přitom Stalin neváhal rozvrátit Rudou armádu, během čistky bylo nuceno odejít zhruba 30 tisíc důstojníků, z čehož 20 tisíc bylo popraveno.
Zatímco v letech 1936-39 Sovětským svazem podporovaní republikáni a komunisté ve španělské občanské válce stáli na opačné straně než fašisté, v srpnu 1939 ministři SSSR a nacistického Německa uzavřeli dohodu o neútočení, která do historie vstoupila jako pakt Molotov-Ribbentrop. Ta mimo jiné obsahovala dodatek o rozdělení sféry vlivu v Evropě.
„Velká vlastenecká válka“
30. listopadu 1939 bylo Sovětským svazem napadeno Finsko. Sovětská armáda navzdory drtivé převaze utrpěla katastrofální ztráty. Přesto byl v březnu 1940 podepsán mír a Finové se museli vzdát Karélie. Nepřesvědčivý postup sovětské armády Rudé armády přispěl k přesvědčení Adolfa Hitlera o slabosti sovětské armády. Sověti navzdory komplikovanému vítězství pokračovali v roce 1940 v územní expanzi a v červnu po nátlaku na Rumuny anektoval Besarábii (dnešní Moldavsko). Zároveň anektoval pobaltské země – Estonsko, Lotyšsko a Litvu.
Dne 22. června 1941 německá armáda s 3 miliony vojáků zaútočila na Sovětský svaz. Početně silnější Rudá armáda byla zcela zaskočena a v úvodních týdnech ustoupila o stovky kilometrů na východ a přišla o statisíce zajatých vojáků. Rychle postupující německá Skupina armád Střed po dobytí Smolenska se však na Hitlerův rozkaz nevydala přímo na Moskvu, ale obsazovala zemědělsky důležité oblasti Ukrajiny. Na počátku října Němci obnovili ofenzívu na Moskvu, ale i vzhledem ke zhoršujícímu počasí byli na počátku prosince zhruba 30 km od Moskvy zastaveni a následně sovětským protiútokem byli zatlačeni zpět. Na severním úseku fronty německá armáda oblehla Leningrad (dnešní Petrohrad).
Na jaře 1942 na východní frontě převzaly inciativu opět německé jednotky, které rychle postupovaly na jihu Ukrajiny. V létě byl dobyt Krym a část sil postupovala na Kavzkaz, zbytek měl za úkol dobýt Stalingrad (dnešní Volgograd). Bitva u Stalingradu začala 23. srpna, ale v tvrdých pouličních bojích kvůli zuřivému sovětskému odporu nedokázali Němci město kompletně dobýt. V listopadu 1942 Sověti zahájili rozsáhlý protiútok na slabě bráněných křídlech německého útoku a obklíčili zhruba 300 tisíc vojáků Osy. Vzhledem k Hitlerově neústupnosti měla 6. německá armáda vyčkat na vyproštění, kterému však Sověti zabránili. 2. února 1943 se zbytky obklíčených vojsk vzdaly, čímž skončila bitva, která se stala symbolem obratu ve válce. Pod tlakem sovětských útoků na přelomu let 1942-43 Němci ustoupili i z Kavkazu.
Na jaře 1943 se Němci dokázali opět zkonsolidovat a v červenci 1943 zahájili novou ofenzívu, ovšem v bitvě o silně opevněný Kursk nedokázali uspět. Od té chvíle převzala iniciativu Rudá armáda, která osvobodila Charkov, Smolensk či Kyjev. V lednu 1944 pak Sověti prolomili blokádu Leningradu.
V červnu 1944 zahájila Rudá armáda rozsáhlou ofenzívu v Bělorusku a následně i na severu v Pobaltí (kde došlo k obklíčení části obránců), Polsku a na jihu proti Rumunsku. Sovětský postup v Polsku se však zastavil na řece před řekou Visla a nepodpořil rozsáhlé srpnové Varšavské povstání vedené Poláky, které bylo Němci krvavě potlačeno. Naopak slovenské národní povstání, zahájené 29. srpna 1944, přispělo navzdory porážce vzpoury k úspěšnému postupu sovětských a československých sil na Slovensko v rámci tzv. karpatsko-dukelské operace. Sověti vstoupili také do Bulharska a Maďarska, kde vládu od Miklose Horthyho, který tajně vyjednával se Spojenci, převzali vládu radikální fašisté. V prosinci 1944 došlo k obklíčeni Budapešti a v únoru 1945 k jejímu dobytí Rudou armádou.
Sověti na jaře 1945 obsadili Varšavu, Krakov, Vídeň, rozdrtili obklíčené německé jednotky ve Východním Prusku a postupovali přes Polsko vstříc Berlínu. Finální bitva o Berlín začala 16. dubna. Zbývající obránci Berlína se vzdali 2. května, vvrdé boje však pokračovaly v Československu. 8. května Německo podepsalo bezpodmínečnou kapitulaci, ovšem v některých místech boje pokračovaly až do 11. května.
Studená válka
První roky po druhé světové válce byly pro Sovětský svaz velmi náročné. Bylo potřeba se vyrovnat se ztrátami a devastací, které způsobila válka, vytvořit plán pro přestavbu průmyslu a posílit ideologii. Došlo zde k velkým změnám ve všech oblastech života, politiky i hospodaření, nejvíce byla zasažena rovina mezinárodních vztahů. Sovětský svaz se po druhé světové válce stal jednou ze dvou tzv. světových supervelmocí, vedlo to ke zvyšujícím požadavkům, ale i většímu tlaku na dosud demokratické státy, které se začaly postupně přiklánět na stranu komunistického režimu. Napětí rostlo také zcela odlišnými ekonomickými systémy, životním stylem, který byl pro druhou stranu nepochopitelný a nedůvěru budil také vývoj nových zbraní a postupné zbrojení. Sovětský svaz tak vstoupil v roce 1947 do další války, tentokrát tzv. studené, tedy bez přímého zapojení. Komunisté pod vedením SSSR získávali více či méně demokratickými cestami vládu pod svou kontrolu i v dalších zemích střední a východní Evropy včetně Československa.
Částečné uvolnění přišlo až po smrti Stalina v roce 1953 a nástupu Nikity Chruščova, který na rozdíl od Stalina zastával odlišnou politiku, především pak v otázce hospodářství a vnitřní politiky. Zaváděl reformní opatření, které v menší míře uvolnily svobodu projevu, podnikání a vedly k větší vstřícnosti vůči potenciální opozici. Tyto kroky ovšem vedly ke značné nespokojenosti konzervativních komunistů (ze kterých byla tvořena celá vládní struktura pohybující se kolem Chruščova). Vedle toho ale Chruščov ale tvrdě potíral náznaky nespokojenosti v zemích Východního bloku jako Maďarsko či Československo, jelikož se snažil zabránit veškerým náznakům nezávislosti. Později Chruščov eskaloval napětí mezi Západem a Východem, když uzavřel dohodu s kubánským komunistickým diktátorem Fidelem Castrem o instalaci jaderných zbraní na Kubě, tento moment se zapsal do dějin jako potenciálně nejbližší okamžik k vypuknutí jaderné války.
V roce 1964 byl Chruščov odstaven a nahrazen Leonidem Brežněvem, který vedl Sovětský svaz až do své smrti v roce 1982. V roce 1968 vojska Varšavské smlouvy překročila hranice Československa, čímž de facto potlačilo tzv. Pražské jaro, což bylo období kulturního oživení, volnějšího režimu, zmírnění cenzury a větší svobody slova v Československu. Invaze pomohla SSSR upevnit kontrolu nejen nad režimem v Československu, ale i dalších zemích. Navzdory tomu je Brežněvova politika je charakterizována jako období klidu bez zbytečných eskalací především proto, že se jednalo o politiku konzervativní a relativně stabilní. Po smrti Brežněva se v roce 1982 na pozici generálního tajemníka v rychlém sledu vystřídali Jurij Andropov a Konstantin Černěnko.
Zásadním přelomem se stalo jmenování proreformního Michaila Gorbačova v roce 1985. Gorbačov se stal nejmladším a nejdéle sloužícím generálním tajemníkem KSSS. Za jeho vlády se uskutečnil proces tzv. perestrojky, souboru politických a hospodářských reforem, které měly za úkol modernizovat SSSR, ekonomicky silně zaostávající za Západem. Tyto reformy však paradoxně vedly ke konci studené války a postupnému rozpadu Sovětského svazu.