Francouzská revoluce
Francouzská revoluce přinesla naprostý převrat vládního systému. Ačkoliv se zpočátku odehrála pouze na území Francie, už v počátku bylo jisté, že myšlenky proniknou daleko za hranice země. I sami revolucionáři věřili, že když se postaví proti univerzální tyranii, hájí zájmy všech lidí na světě, byť i uvnitř země existovala nemalá opozice. Revoluční nadšení Francouzů, které vyústilo pouze v jiný typ tyranie, však Evropu uvrhlo do dlouhotrvajících válečných konfliktů a utrpení. Výsledkem byla dočasná porážka revolučních myšlenek, které se však v průběhu 19. století vracely.
Ačkoliv podobná revoluce na konci 18. století hrozila na více místech kontinentu, politická paralýza a tíživá finanční situace však nejzranitelnějším učinila právě režim ve Francii. Jedním z důvodů strádání byla francouzská podpora americkým kolonistům ve válce o nezávislost na Velké Británii. Vznik USA a americké ústavy hrál roli v i v jiném ohledu, inspiroval francouzské revolucionáře svým liberálním přístupem k vládě. Svůj význam však měla i nastupující průmyslová revoluce, rostoucí uvědomění u obyvatelstva a zájem o iracionální složku lidského chování v literatuře a filozofii.
Hospodářský pokrok
Zájem osvícenství se týkal především zemědělství a způsobů zefektivnění obdělávání půdy. Postupně se dařilo zvyšovat produkci potravin a snižovat potřebu pracovní síly. Tito pracovníci tak opouštěli zemědělství a i díky zvýšené porodnosti vznikala přebytečná pracovní síla. Tu začal pohlcovat rodící se průmysl.
Rozhodující vliv na rozvoji průmyslu měl nepochybně vynález parního stroje z roku 1765 Jamese Watta, který významně zdokonalil předchozí párou poháněný stroj Thomase Newcomena. Pára se jako pohon postupně prosazovala v různých odvětvích, byť největšího pokroku v textilním průmyslu. K zásobování však bylo třeba zdokonalit těžbu uhlí, které se stalo zcela klíčovou surovinou 19. století, a železné rudy.
Vznik nových rozsáhlých průmyslových komplexů znamenal rychlý růst měst, z nichž vynikal anglický Manchester, který se během zhruba 25 let na koni konci 18. století zvětšil desetinásobně. Nejpřitažlivější pro zakládání nových továren však byla větší města, kde bylo možné snáze najít dostatek pracovní síly.
Bylo však třeba najít způsob, jak efektivně dopravit suroviny z dolů nebo přístavů k továrnám a poté hotové výrobky na trh. Stavěly a zdokonalovaly se vodní kanály, náklad se však přepravoval i po zemi, kde se objevovaly první silnice s asfaltovým povrchem a kde nejprve dominovaly koňské povozy, ovšem poté se začaly prosazovat první pokusy o párou poháněné lokomotivy, jejichž provoz byl zpočátku drahý.
Technologický rozvoj dopravních prostředků a výstavba dopravní infrastruktury však byla velmi nákladná, proto se nutně zpočátku nutně musely soustředit do severozápadní Evropy, zejména Velké Británie, kde předindustriální formy podnikání vytvořily dostatečný kapitál. Na novou éru ze všech zemí na světě byli připraveni nejlépe Britové, neboť kromě zmíněných financí měli k dispozici i prosperující zemědělství, mobilní pracovní sílu, vyškolené řemeslníky, zajištěné dodávky uhlí a železa, rozsáhlou obchodní síť, malé vnitřní vzdálenosti, podnikatele, rostoucí počet obyvatel a politickou stabilitu.
Romantismus
Zatímco tvořící se nová společenská třída dělníků poprvé vedly k myšlenkám kolektivismu, který spočíval v síle mas, v kultuře začal po éře osvícenství po krátkém období německého preromantismu ovlivňovat romantismus se svým zájmem o lidskou iracionalitu. Ve Velké Británii byl nejvýznamnějším představitelem básník William Blake, později George Gordon Byron, v Německu Friedrich Schiller.
Revoluce ve Francii
Ačkoliv revoluce je nepochybně primárně spojená s Paříží, první náznaky již dříve probíhaly v Nizozemí, značná nespokojenost rostla v regionu Dauphiné v jihovýchodní Francii, jehož parlament se s podporou obyvatel odmítal podřídit požadavkům krále na zvýšení daní, ve východní Evropě probíhalo jednání sejmu v Polsko-litevské unii, ovšem pod faktickou ruskou nadvládou, odhodlané k reformám.
V dubnu 1789 v Paříži vrcholil hladomor, způsobený bankrotující vládou a chladným počasím, proti rozzuřeným davům zasáhli vojáci, kteří zabili téměř 300 lidí. Na květen král Ludvík XVI. v tíživé situaci svolal generální stavy. Zástupci třetího stavu (tedy poddaní, sedláci, …), kteří byli nespokojení se situací, využili svého zdvojeného zastoupení a prohlásili se Ústavodárným shromážděním, jež se nemělo rozejít před vytvořením ústavy, a k němuž se připojila i část sympatizantů z dalších stavů. Na jejich stranu pak přešla i část vojáků, které proti nim vyslal král. Povstalci vytvořili Výbor pro veřejné blaho, vytvořili národní gardy a obsadili královskou zbrojnici. 14. července 1789 zaútočili a dobyli pevnost Bastila.
Zprávy o tom začaly kolovat po celé zemi a vedly k násilným útokům hladových rolníků na hrady a opatství. Zatímco se příznivci revoluce dále radikalizovali, probíhala jednání o nové ústavě. Zrušeno bylo nevolnictví a šlechtická privilegia. Následovalo vydání Deklarace práv člověka (která byla samotnými revolucináři porušována) a civilní uspořádání duchovenstva. Král reformy odmítl přijmout a v červnu 1791 se pokusil uprchnout ze země, byl však zadržen a donucen se potupně vrátit.
Zavedení nové ústavy v září 1791 vedlo k volbám a ztrátě vlivu umírněných vůdců nejprve ve prospěch republikánských girondistů. V roce 1792 Francouzi vyhlásili válku Rakousku (podporovaného Pruskem), ovšem vzhledem k nepříznivé situaci franouzské armády byly vytvořeny dobrovolnické oddíly z celé země, z nichž nejslavnější se staly jednotky z Marseille, které zpívaly pozdější franouzskou hymnu Marseillesu.
V srpnu 1792 zaútočili povstalci na královské sídlo a uvěznili krále. Vznikl nový orgán Národní konvent a poté, co Francouzi zastavilii v bitvě u Valmy postupující rakouské a pruské oddíly, 22. září byla vyhlášena republika. V září 1793 (byť v Paříží byli rozhodující silou už od roku 1791) převzali moc radikálové – jakobíni pod vedením Maximiliena Robespierra, který tvrdě postupoval proti zahraničním nepřátelům i domácí opozici, čímž začalo období tvrdého teroru. Cílem bezprecedentního násilí bylo vyvolat atmosféru strachu a nejistoty, která měla zlomit odpor. Odpůrcům se však postupem času podařilo Robespierra zdiskreditovat, zatknout a nakonec i 28. července 1794 popravit. Podobný osud později postihl i celou řadu největších tyranů.
Církvi byl zabavován majetek, nepoddajní kněží byli pronásledováni. Byly odstraněny historické kraje i s jejich výsadami. Hospodářství podléhalo celé řadě experimentů a regulaci cen. Snaha potlačit volný obchod narážel na námořní dominanci Britů. Reforma daní zrušila výjimky a vedla ke zdanění všech.
Zatímco v boji proti nepřátelům zaznamenávali povstalci úspěchy, země se stále zmítala v politické nejistotě. V roce 1795 vznikla další ústava a nový, dvoukomorový parlament, který byl umlčen v roce 1797. V roce 1799 byl proveden úspěšný převrat, v jehož čele stál populární vojevůdce Napoleon I. Bonaparte, který v předchozích letech vedl úspěšné boje s Rakušany a se střídavými úspěchy proti Britům. Tím zanikla republika a vznikla diktatura. Napoleon se povýšil na doživotního konzula a následně v roce 1804 na císaře.
Bylo zrušeno otroctví (1794) a dokončen rozsáhlý a kompromisní občanský zákoník (1804).
Domácí opozice
Opozice ve Francii, ačkoliv měla mnoho podob, se formovala zejména z aristokratů, kterým byl zabaven majetek, a duchovních. V některých provinciích přetrvávalo roajalistické přesvědčení, kde opakovaně propukaly vzpoury, nejvíce pak na západě v Bretani. V roce 1793 se obyvatelé Vendée v naději na spojení s Brity vydali na pochod do Normandie, ovšem ti na ně nečekali a účastníci byli na ústupu včetně ozbrojeného doprovodu zmasakrováni. Celkem zahynuly až statisíce obyvatel. Na rozsáhlém území severozápadní Francie vzniklo i tzv. povstání chouanů (1793-1801), které se časem změnilo na guerillovou válku.
K odporu konstitucionalistů docházelo zejména na jihovýchodě země. Boje přitom probíhaly i mezi roajalisty a republikány.
Revoluce v dalších zemích
Francouzská revoluce přenesla naději u určitých vrstev a naopak paniku u jiných do celé Evropy. Představy o postupné liberalizaci najednou nabourala možnost rychlé revoluce.
Na rok se podařilo v prosinci 1789 belgickým revolucionářům převzít kontrolu v Nizozemí, kde byla poražena rakouská armáda.
V květnu 1791, dříve než ve Francii, vznikla stručná, ovšem moderně pojatá ústava v Polsko-litevské unii. Země měla být dědičnou monarchií s volebním právem pro buržoazii, veřejným právem i pro rolníky. To ovšem nehodlali tolerovat Rusové, kteří reformy potlačili (a zároveň zemi podruhé rozdělili).
Revoluční války (1792-1815)
Revoluce vyvolávaly obavy u panovníků ve většině Evropy, k intervenci do Francie byli nakloněni zejména v Rusku, Rakousku, Prusku, Švédsku, Španělsku a Sasku, otevřeně byla revoluce odsouzena i papežem. Nakonec to však byli sami Francouzi, kteří sami v roce 1792 vyhlásili Rakousku a Prusku válku. Důvodem byla představa odpůrců revoluce ve Francii, že díky vítězství zahraničních vojsk dojde k poražení revolucionářů. Ti zase, ačkoliv zastoupeni v různých frakcích, předpokládali vítězství a posílení svých pozic.
Francouzi sice nejprve vpadli do Rakouska, ale byli rychle zatlačeni na vlastní území. Vzhledem k tomu, že však protifrancouzská koalice jen pomalu dávala dohromady své síly, Francouzi dokázali její postup u Valmy zastavit a znovu i díky kvalitním velitelům převzít iniciativu. První koalice složená v letech 1793-96 z Británie, Rakouska, Pruska, Ruska se začala rychle hroutit, když Rusové a později Prusové věnovali svou pozornost potlačení revoluce v Polsku, která přerostla v otevřené povstání pod vedením Tadeusze Kosciuszka a skončila definitivním zničením Polska po třetím dělení.
Francouzi v letech 1796-97 pod vedením Napoleona Bonaparteho podnikli úspěšný vpád proti Rakušanům do Itálie. Následovalo tažení do Egypta v letech 1798-99, které mělo oslabit sílu Britského impéria, aniž by bylo nutné provádět krajně riskantní vylodění na Britských ostrovech, ovšem i přes úspěchy na pevnině se plány zhroutily po námořní porážce s Brity v bitvě u Abukiru (1799).
Druhá koalice (1799-1801) vznikla větším zapojením Ruska díky carovi Pavlu I., jíž se podařilo dobýt zpět větší část rakouského území v Itálii, ovšem po jeho zavraždění se opět rozpadla a Francouzi dobyli další území v Itálii.
Třetí koalice (1804-15) se rodila poměrně pomalu a reagovala na ohrožující postup Napoleona na území Německa a Rakouska. Zatímco v námořní bitvě 21. října 1804 u Trafalgaru byla francouzsko-španělská flotila poražena Brity pod vedením zkušeného admirála Horatia Nelsona, v pozemní bitvě u Slavkova 2. prosince 1805 Francouzi rozdrtili ruské a rakouské síly. Rakušané se dohodli na separátním míru a ve prospěch Francie a jejích spojenců (zejména nově vzniklého Rýnského spolku) svých území v Itálii a Německu. O rok později byli rozdrceni i Prusové, kteří zaslali Francouzům ultimátum na stažení sil z Německa, a došlo k definitivnímu zániku Svaté říše římské. V roce 1807 došlo po dalších porážkách koalice (Pruska a Ruska) k uzavření Tylžského míru, které kromě přerušení bojů znamenalo vznik na Francii závislého Varšavského knížectví.
Osamocení Britové se kromě námořní blokády angažovaly v občanské válce ve Španělsku a Portugalsku, kde s podporou místní opozice činili Francouzům velké komplikace, a vyčkávali na příznivější situaci svých bývalých spojenců. V roce 1809 se do války znovu vložili Rakušané, kteří nejprve porazili Francouze v bitvě u Aspern, ale poté byli poraženi u Wagramu a byli nuceni přijmout nevýhodný mír.
Zásadní zlom přišel v červnu roku 1812, kdy Francouzi i za pomoci Pruska a Rakouska zaútočili na Rusko s armádou o velikosti až 600 tisíc mužů. Bitva u Borodina 7. září neskončila vítězstvím ani jedné strany, ovšem uvolnila Francouzům cestu na Moskvu. Tu ovšem Rusové k překvapení Francouzů vypálili a vyhýbáním se větším střetům se snažili získat čas a posily. Vítězství Rusů v menších střetech, zásobovací problémy, nastupující mrazivá zima a útoky kozáků přiměly Francouze k ústupu. Po katastrofálních porážkách v průběhu listopadu 1812 však vedly k téměř úplnému rozprášení francouzské armády.
Prusko a Rakousko přešly na opačnou stranu, ovšem v první polovině roku 1813 se podařilo Francouzům získat zpět část ztraceného území v Německu. Ovšem v největší bitvě napoleonských válek u Lipska mezi 16. a 19. říjnem 1813 utrpěli drtivou porážku. Dílčími úspěchy sice dokázali brzdit postup koaličních armád, ovšem na konci března 1814 došlo k dobytí Paříže.
Napoleon Bonaparte byl nucen odejít na ostrov Elba do exilu, na francouzský trůn se vrátili Bourboni s králem Ludvíkem XVIII. V březnu 1815 se však Bonaparte vrátil a opět převzal vládu. Po porážce v bitvě u Waterloo 18. června 1815 byla zničena naděje na zvrat ve válce, proto abdikoval ve prospěch svého syna Napoleona II. a později byl internován na ostrově Svatá Helena. V červenci Francouzili požádali o příměří. Na trůn se opět vrátil Ludvík XVIII.
Vývoj v jednotlivých zemích
Původní poměrně stabilní politický řád byl během krátké doby zcela rozbit. Území Francie se zabráním části Nizozemska, Německa, Švýcarska a Itálie značně rozrostlo, zároveň byla rozsáhlá území na Francii fakticky závislá, často pod vládou Bonapartových příbuzných, další dříve významné země jako Rakousko, Prusko, Španělsko a další významně oslabeny. Revoluce v různých podobách zastihla celou Evropu s výjimkou Velké Británie, Skandinávie, Ruska a Osmanské říše.
Zatímco v Nizozemí, Švýcarsku či Polsku byli Francouzi místy až nadšeně vítáni, na ostatních územích se setkávali se smíšenými reakcemi až nepřátelstvím, zejména ve Španělsku. Místní obyvatelstvo zjišťovalo, že myšlenky revoluce se často nesetkávají s uvedením do praxe. Zejména Poláci vytvářeli rozsáhlé dobrovolnické jednotky, které bojovaly na straně Francouzů, vzhledem k vysokému finančnímu zatížení a ztrátám na životech se veřejné mínění měnilo k horšímu.
Itálie byla rozdělena do několika republik, k velké nevoli katolíků zanikl papežský stát a papež skončil ve francouzské internaci. V Německu došlo k zániku mnoha knížectví a jejich přičlenění k významnějším z nich, například Prusku nebo Bavorsku, což do budoucna napomohlo ke vzniku sjednoceného a silného Německa.
Velká Británie zůstala ušetřena boje na svém území, ale zároveň se potýkala s vnitřními hrozbami. V letech 1797-98 došlo k povstání námořníků i Nezávislých Irů, ovšem hrozba invaze dokázala zemi semknout. Britové i díky námořním vítězstvím dokázali posilovat svůj vliv a obsadili další francouzské, španělské či nizozemské kolonie. V letech 1811-20 nastala doba regenství.
Švédsko ve válkách proti Rusku ztratilo území Finska, poté se připojilo k protifrancouzské koalici. Snahy o neutralitu ze strany Dánska byly potrestány Brity, kteří je donutili ke kapitulaci. Dánové se poté přidali na stranu Francie, ovšem přišli o Norsko, které nejprve vyhlásilo samostatnost, ovšem po útoku Švédů bylo nuceno přijmout podřízené postavení ve společné unii.
Nacionalistické tendence se začaly ve větší míře objevovat na Balkáně. S ruskou pomocí bylo obnoveno Řecko, povstání proti Turkům proběhlo v Srbsku. Ruská okupace vzbudila odpor u rumunského obyvatelstva.
Vzestupem za vlády Alexandra I. (1801-25) prošlo Rusko, které navzdory těžkm bojům s Francouzi nadále expandovalo na východě na Kavkaze a dokonce už roku 1812 založilo osadu na území dnešní Kalifornie. Zároveň dokázalo zvýšit svůj vliv na Balkáně, kde ve válce proti Osmanské říši (1806-12) Rusové podporovali Srby a dokázali získat Besarábii.
Vídeňský kongres
Jako reakce na napoleonské války byl v říjnu 1814 zahájen Vídeňský kongres pod vedením rakouského císaře Františka I. (zastupovaným ministrem zahraničí Klemensem Metternichem), jehož hlavním cílem byla tzv. restaurace, tedy obnovení stavu před francouzskou revolucí a zabránit vzniku dalších revolucí. Na dodržování „křesťanské solidarity“ měla dohlížet tzv. svatá aliance, spojenectví Rakouska, Pruska a Ruska. Na mocenskou rovnováhu měla dohlížet tzv. Aliance čtyř, tedy uvedených zemí společně s Velkou Británií. V důsledku návratu Napoleona I. z vyhnanství na jaře roku 1815 dostal kongres značně reakcionářský náboj, kdy měl být v budoucnu každý náznak revoluce hned potlačen.
Došlo k významným územním změnám u halvních aktérů: Rakousko získalo Benátsko, Terst, Tyrolsko, Lombardii a Dalmácii, byť přitom ztratilo Belgii. Prusko se rozšířilo o část Saska, Porýní, Gdaňsk, Poznaňsko a Švédské Pomořany. Rusko získalo Besarábii a Finsko, vytvořilo z Varšavského knížectví Polské království, které bylo začleněno do personální unie. Velká Británie obdržela Maltu, mys Dobré naděje, Jižní Afriku a Cejlon. Byl vytvořen Německý spolek, volné sdružení 39 států na německém území včetně Rakouska, který měl být dostatečně silným na případné zastavení francouzské expanze.
Ke územním změnám docházelo i u vedlejčích aktérů napoleonských válek. Spojením Holandska a dříve Rakouské Belgie došlo ke vzniku Nizozemského království. Švédsko ztratilo území Finska ve prospěch Rusů, ovšem náhradou získalo Norsko.
Byly obnoveny monarchie ve Španělsku či Neapoli, zanikla celá řada republik. Poněkud zvláštní výjimkou se stala Krakovská republika, na kterou si dělaly nárok všechny tři hlavní mocnosti v oblasti. Ve všech ohledech dominoval konzervatismus. S obavami aktéři kongresu hleděli zejména k Francii, kde v budoucnu mohly a také vypukaly další vlny revolučního neklidu. V roce 1818 však paradoxně došlo k přijetí Francie do tzv. Aliance pěti.
Vídeňský mír znamenal v podstatě zařazení Ruska do mezinárodních vztahů v Evropě – země se přitom výrazně vymykala evropským standardům, její rozlehlost a síla (včetně nepředvídatelnosti cara Alexandra) vyvolávala obdiv i strach. Zatímco Evropa tíhla k mocenské rovnováze, Rusko i vzhledem ke své pohnuté historii dosahovalo neustálého rozšiřování území, čímž se snažilo předcházet zranitelnosti svých nezabezpečených hranic.
Systém mezinárodního uspořádání po Vídeňském kongresu vydržel bez větších změn do poloviny 19. století, kdy kromě revolučního roku 1848 začal sílit nacionalismus v jednotlivých zemích a kvůli krymské válce se původní spojenci objevili na opačné straně konfliktu.