Proměna Evropy v 19. století
Podrobnější informace o proměnách v různých oblastech a politických směrech najdete zde.
Proměna techniky, hospodářství, kultury a společnosti v 19. století neměla obdoby. Vzhledem k obrovskému rozvoji se evropské země v čele s Velkou Británií, později i Německem, v menší míře Francií či Itálií, staly globálními mocnostmi, které dokázaly získat nadvládu prakticky nad celým světem. Rozdíly v úrovni států v evropě a na jiných světadílech se rychle prohluboval.
V roce 1830 se mezi Liverpoolem a Manchesterem objevil první osobní vlak na světě, na konci 19. století se po vynálezu spalovacího motoru (1889) objevily první osobní automobily, které plně využily objevy asfaltu (1815). Maximální rychlost dopravních prostředků rychle stoupala a nabídla obyvatelstvu dosud těžko představitelné možnosti mobility. Nejhustší železniční síť vybudovala Belgie. Na přelomu 19. a 20. století došlo k zásadnímu posunu v letectví, kdy horkovzdušné balony nahradily vzducholodě a následně letadla.
Modernizace se objevila nejprve v Anglii a jižním Walesu, odkud se rozšířila na pevninu, zejména do oblastí uhelných pánví do Belgie, Porúří či Slezska. Poté do přístavů, hlavních měst a poté do celých zemí. I v rozvinutých zemích však místy přetrvávaly velké rozdíly, například zatímco Anglie prosperovala, mnohem méně se tento vývoj dotkl Skotska nebo Severního Irska. Ve Francii se rychle modernizovala východní část země, západ v čele s Bretaní zůstával poměrně chudý. Podobné rozdíly panovaly i v Rakousku například mezi oblastí Vídně nebo Čech a Haličí na druhé straně. Průmysl se mnohem více soustředil na severu a západě Evropy než na jihu a východě, který zůstával spíše zemědělský. Rozporuplná byla role pozdějšího Německa.
Ve většině zemí nastal dramatický populační růst. Ze zhruba 150 milionů v roce 1800 stoupla populace na kontinentu do roku 1914 na více než 400 milionů obyvatel. Zároveň došlo k rozsáhlým pohybům obyvatelstva. Industrializace způsobovala migrace nejprve lokální sezonní z venkova do továren, poté regionální do měst a zhruba od poloviny 19. století mezinárodní do průmyslových měst v Evropě a USA. Tato neregulovaná migrace však způsobovala přelidnění, tuláctví, nedostatek bytů, bezdomovectví, epidemie, nezaměstnanost a zvýšenou chudobu a také kriminalitu. V souvislosti s tím zasáhlo Evropu několik vln epidemií.
Romantismus
Romantismus se stal hlavním duchovním trendem první poloviny 19. století po celé Evropě. Byl reakcí na osvícenství a svůj ohlas ve 20. a 30. letech získal v reakci na prožité hrůzy revolučních válek. Projevil se ve všech uměleckých oblastech, nejvíce pak poezii, malířství a hudbu. Silný vliv získal v Německu, Velké Británii, dominantní v reakci na národní tragédie se stal v Polsku či Maďarsku. Romantismus později začal oslabovat klasicismus.
Romantismus odporoval osvícenství – zaměřoval se na iracionalitu, lidské vášně, paranormální jevy, pověry, bolest, šílenství a smrt. Zatímco osvícenci zdůrazňovali větší kontrolu člověka nad přírodou, romantikové nacházeli nezkrocenou moc divoké přírody jako bouře, vodopády, hory, … Romantismus vycházel z náboženství, byť nikoliv konvenčního křesťanství.
Vědecký pokrok
Ve filozofii dosáhl největšího vlivu Georg Wilhelm Friedrich Hegel, známý svou dialektikou a dílem Fenomenologie ducha. Vědeckému myšlení dominoval Auguste Comte jako zakladatel poztitivismu, směru, který vycházel pouze z ověřitelných faktů.
19. století přineslo celou řadu důležitých objevů. Velký vliv měl Charles Darwin se svým dílem O vzniku druhů přírodním výběrem, které bylo základem evoluční teorie. Jeho představa, že přežít dokáží pouze ti nejsilnější jedinci, zakotvila i v sociálních vědách jako sociální darwinismus. Dmitrij Ivanovič Mendělejev vytvořil klasifikaci chemických prvků.
Náboženství
Větší vliv, do jisté míry vinou revoluční nestability a krutostí předcházejícího období, opět začalo získávat náboženství. Vděčilo tomu i mnohem vyšší míře tolerance, někde docházelo ke zrovnoprávnění i židovství. Naopak v Rusku byli vyznavači jiné než pravoslavné víry nadále perzekvováni s výjimkou protestantů na původně švédském Baltu, kavkazských křesťanů a středoasijkých muslimů.
Katolické země jako Španělsko, itálie, Rakousko, Polsko nebo jižní Německo obecně byly méně zasaženy industrializací a modernizací. Ultrakonzervativní byly po konci napoleonských válek vyšší vrsty katolické hiearchie i Papežský stát, který ve své původní podobě pomalu zanikal.
Ruská pravoslavná církev s ústupem Osmanské říše zvyšovala svůj vliv na Balkáně. V protestanstkých zemích se začalo objevovat ekumenická hnutí, cílící na sblížení všech křesťanů.
Politický vývoj v 19. století a na počátku 20. století
Ačkoliv po Vídeňském kongresu z roku 1815 byla ze strany evropských mocností tvrdě potírána jakýkoliv náznak revoluce, nespokojenost obyvatelstva se začala zvyšovat na přelomu 20. a 30. let 19. století v důsledku neúrody a ve Velké Británii průmyslové a finanční krizi.
Ve Francii ve volbách v letech 1828-29 získali v parlamentu většinu liberálové, ovšem král Karel X. do čela prosadil ultrakonzervativního kandidáta a poté se nepříznivou situaci pokusil vyřešit rozpuštěním parlamantu a novými vlbami, které pro liberály dopadly ještě lépe. Král opět rozpustil parlament, zavedl přísnou cenzuru a pro nadcházející volby výrazně omezil počet voličů. V červenci 1830 se proti tomu vzbouřili tiskárenští dělníci a demonstrace se nakonec proměnily v povstání proti režimu. Karel X. pod tlakem útoku odstoupil a uprchl.
Revoluce se rychle přelila do Nizozemsko-belgické unie, kde se projevovaly náboženské, jazykové a hospodářské rozdíly. Belgičané se dokázali ubránit nizozemskému útoku a v říjnu 1830 vyhlásili nezávislost. K úspěšným revolucím došlo i ve Švýcarsku, Portugalsku a některých menších německých státech, kde byla udělana obyvatelům základní práva a ústava. Ve Španělsku proti liberálům povstali karlisté, kteří se pohybovali v těžko přístupném hornatém terénu. Povstání bylo roku 1840 poraženo a liberálové zemi ovládali až do roku 1923.
Neúspěšné byly v prosazení revolučních myšlenek i vinou rakouské armády italské státy. V Německu měly výrazný vliv studentské spolky, ovšem výraznější vliv liberálů nepřipustil sněm konfederace německých států. Tvrdě potlačena byla Ruskem revoluce v Polsku.
Rusové se nakonec kvůli prohrané krymské válce (1853-56) z aktivního ovlivňování dění na Balkáně dočasně stáhli. V 70. letech se však na Balkán s podporou balkánských národů vrátili ve vítězné rusko-turecké válce v letech 1877-78, jejíž důsledky byly upraveny na Berlínském kongresu. Ten Rusku přiřknul zisk Besarábie, Bosna a Hercegovina byla předána k okupaci Rakouskem, které navíc získalo Novi Pazar, Velká Británie svému bývalému spojenci sebrala ostrov Kypr. Bulharsko bylo rozděleno, potvrzena byla nezávislost Srbska, Černé Hory a Rumunsko, ovšem bez jejich nejdůležitějších provincií.
Přelom století
Více informací o fenoménu přelomu století (fin de siècle) zde.
Důležitý pro vývoj na konci 19. století byly vzniky a rozpady aliancí mezi mocnostmi. Vzájemná rivalita a odlišné zájmy vedly k rozpadu spojenectví mezi Velkou Británií a Francií, později i mezi Británií a Ruskem a Francií a Ruskem. Toho využilo především Německo. V roce 1879 vytvořilo Dvojspolek s Rakouskem-Uherskem. K nim se v roce 1882 přidala ještě Itálie, čímž vznikl tzv. Trojspolek. V 80. letech Němci díky Bismarckově obratnosti udržovali těsné vztahy i s Ruskem, po smrti vlivného muže vztahy ochably a v roce 1893 vzniklo spojenectví Francie a Ruska. V roce 1904 v rámci tzv. srdečné dohody vzniklo spojenectví Velké Británie a Francie, o tři roky později i s Ruskem vznikla obdoba Trojspolku, tzv. Dohoda (či Trojdohoda).
Rozbuškou pro již tak zhoršují se politckou situaci v Evropě byla Bosenská krize. Rakousko-Uhersko v roce 1908, po 30 letech okupace anektovalo Bosnu a Hercegovinu, byť formálně stále patřila Osmanské říši. Mladoturecká revoluce v Osmanské říši zemi částečně ochromila, což přimělo balkánské státy řešit své problémy silou. Slabost armády Osmanské říše navíc zvýraznila prohraná válka s Itálií (1911-12), v roce Italové získali Tripolsko a Kyrenaiku v severní Africe a ostrov Rhodos.
Bulharsko, Srbsko, Řecko a Černá Hora vytvořili Balkánský svaz, který v roce 1912 napadl Osmanskou říši, čímž začala první balkánská válka (1912-13). Balkánský svaz po svém vítězství získal většinu území Osmanské říše v Evropě. Rozpory v dělení sporného území však přiměl Bulhary v červnu 1913 k útoku na své bývalé spojence Srbsko a Řecko, který vedl k tzv. druhé balkánské válce. Ačkoliv Bulhaři zpočátku zaznamenali dílčí úspěchy, jejich situace se dramaticky zhoršila poté, co se do války vložili Rumuni a Osmanská říše. Bulhaři nakonec většinu území získaného v první válce ztratili, zároveň jim byla zabrána jižní Dobrudža Rumunskem. Většinu Makedonie si rozdělili Řekově a Srbové. Vznikla nezávislá Albánie.
Křehký mír a převažující militarismus nakonec skončil jen o pár měsíců později. 28. června 1914 byl v bosenském Sarajevu i vzhledem k načasování, které srbští nacionalisté považovali za záměrnou provokaci, zavražděn i s manželkou následník rakousko-uherského trůnu Ferdinand d’Este. V červenci 1914 Rakušané zaslali Srbsku ultimátum. Srbové, podporovaní Ruskem, odmítli. Rakousko-Uhersko pak 28. července Srbům vyhlásilo válku, do níž se o pár dní později zapojily všechny evropské mocnosti, čímž vznikla první světová válka.