Svět v 19. století

Proměna Evropy v 19. století

Obchod, průmysl

Proměna techniky, hospodářství, kultury a společnosti v 19. století neměla obdoby. Vzhledem k obrovskému rozvoji se evropské země v čele s Velkou Británií, později i Německem, v menší míře Francií či Itálií, staly globálními mocnostmi, které dokázaly získat nadvládu prakticky nad celým světem. Rozdíly v úrovni států v Evropě a na jiných světadílech se rychle prohluboval.

Modernizace se objevila nejprve v Anglii a jižním Walesu, odkud se rozšířila na pevninu, zejména do oblastí uhelných pánví do Belgie, Porúří či Slezska. Poté do přístavů, hlavních měst a poté do celých zemí. I v rozvinutých zemích však místy přetrvávaly velké rozdíly, například zatímco Anglie prosperovala, mnohem méně se tento vývoj dotkl Skotska nebo Severního Irska. Ve Francii se rychle modernizovala východní část země, západ v čele s Bretaní zůstával poměrně chudý. Podobné rozdíly panovaly i v Rakousku například mezi oblastí Vídně nebo Čech a Haličí na druhé straně. Průmysl se mnohem více soustředil na severu a západě Evropy než na jihu a východě, který zůstával spíše zemědělský.

Hospodářský růst však nebyl trvalý, po roce 1815, 1848 nebo 1871 nastala recese, byť v průměru se podmínky k životu vytrvale zlepšovaly. Populační růst a nedostatek půdy k obdělávání strašil zejména Britské ostrovy, ovšem k rozsáhlejším hladomorům paradoxně docházelo na agrárním venkově v méně rozvinutých oblastech Evropy, například v Irsku nebo Haliči.

Uhllí jako zdroj energie doplňovaly postupně od počátku 19. století plyn, od 60. let ropa, v 80. letech se ve větší míře objevila elektřina.

Usnadnila se komunikace díky rozvoji pošty a vynálezům telegrafu (1835), telefonu (1877) a rádia (1896). Velký význam měla fotografie.

Rozvíjel se obchod, vznikaly akciové společnosti, vznikaly rozsáhlé konglomeráty. Díky populačnímu růstu se zvyšovala poptávka po zboží včetně zcela nových druhů výrobků například v chemickém průmyslu (umělá hnojiva, beton či plasty, později umělá barviva či léky). Došlo k těsnému provázání trhů na mezinárodní úrovni. Převládly papírové bankovky, kvůli uspokojování potřeb vznikala úvěrová sdružení, spořitelny či pojišťovny. Byla nutná standardizace měr, vah a měn.

Velká Británie

Průmyslová modernizace jako první začala ve Velké Británii, k čemuž přispěl rozšiřující se trh s pracovní silou, technické novinky zejména v textilním průmyslu zaváděné od 18. století, silné námořnictvo umožňující přístup ke světovým trhům, rozvinutý bankovní systém a modernizovaná síť silnic a vodních kanálů.

Rozhodující vliv však měla železnice, zejména parní lokomotiva George Stephensona, zkonstruovaná pro trať Manchester-Liverpool, otevřenou v roce 1830. Potřeba značného množství umělých staveb (mosty, tunely, …) podnítila rozvoj i v uhelném, železářském a strojírenském průmyslu. V roce 1850 Velká Británie vyráběla třikrát více surového železa a bavlněné příze než tři následující nejrozvinutější evropské ekonomiky – Belgie, Německo a Francie – dohromady, a měla dvakrát tolik zavedené parní energie.[1] Významně se zvýšil podíl obyvatel pracujících v průmyslu na úkor zemědělství.

Západní Evropa

V ostatních zemích byl rozvoj průmyslu pomalejší. V Německu došlo k rozvoji zejména od. 40. let v souvislosti s výstavbou železnic, ovšem většina těžkého průmyslu se koncentrovala pouze v některých regionech – Porýní, Porúří a Sasku. Díky rozsáhlým ložiskům uhlí se do popředí dostala Belgie, která se rychle stala nejprůmyslovější zemí kontinentální Evropy. Ve Francii zůstávaly ve velkém rozšířeny tradiční metody a situaci komplikoval nedostatek domácího uhlí.

Střední a východní Evropa

V habsburské monarchii se rozvíjel průmysl, z nějž byl dominantní textilní, v okolí Vídně a v českých zemích v okolí Prahy, Brna a Liberce. I díky významu pro armádu se rychle rozběhla stavba železnice do klíčových regionů. Pomalejší byl rozvoj v Rusku, kde byli v továrnách využíváni nevolníci.

Zemědělství

Zemědělství se v Evropě vlivem populačního růstu začalo rozšiřovat i do kopcovitého terénu, do lesů, na okraje mokřin. V západní Evropě se zároveň lidé učili efektivnímu nakupování a využití času. Díky kontrole světového obchodu měli Evropané přístup k tropickému ovoci, čaji, cukru nebo tabáku. Díky dovozu bylo možné zásobovat potravinami rostoucí městské populace, která se zvětšovala mnohem rychleji než například v Asii nebo Africe. Například Velká Británie, kde zejména v Anglii nebylo možné zemědělskou výrobu příliš rozšiřovat, dovážela podstatnou část jídla z velké vzdálenosti.

Podstatná část obyvatelstva, zejména v Rusku a Rakousku, však stále žila v tzv. agrárních říších, postavených na zemědělství a skupování přebytků potravin vyprodukovaných rolníky. Ti obdělávali primárně malá políčka s využitím pouze vlastní rodiny. Rolníci (v širokém smyslu) obvykle tvořili zhruba 80 % populace. Všechny společnosti byly závislé na kvalitě sklizně – zatímco rolníci v západní a jižní Evropě byli jen o málo bohatší než například v Africe nebo Asii, střední Evropa trpěla rozsáhlou potravinovou krizí, situaci navíc zhoršovaly války. Ačkoliv rolníci byli převážně chudí až velmi chudí, postupem času někteří z nich dokázali využít pokroku a například díky úspěšnému podnikání dokázali stoupat na společenském žebříčku výše a někdy dokonce zastávat významný úřad.

Vlastnictví půdy však obvykle, zejména na východě, náležela primárně šlechtě, která využívala i dalších výsad. Ani příslušnost ke šlechtě přitom neznamenalo bohatství. Šlechta mnohdy vykonávala místní samosprávu a v některých případech hrála silnou opozici vůči vládě.

O svůj vliv se šlechta musela dělit s duchovenstvem, které mělo vliv zejména v katolické a pravoslavné Evropě. Ačkoliv u stále většího množství lidí, zejména osvícenců ve městech, dodržování náboženských pravidel a navštěvování kostela upadalo, církev si stále udržovala zásadní vliv ve společnosti.

V 19. století se objevilo několik rozáshlých hladomorů. Plíseň, která se v druhé polovině 40. let objevila u životně důležité plodiny – brambor, zasáhla zejména Irsko. Ve Francii, kde však růst počtu obyvatel nebyl tak výrazný vzhledem k rozsáhlejšímu využívání antikoncepce, se mnohé oblasti přeorientovaly místo na základní potraviny např. na produkci vína. V německých zemích se dramaticky zvětšila zemědělsky obdělávaná plocha a některé oblasti mohl obilí dokonce vyvážet, přesto se ani zdejšímu obyvatelstvu nevyhnuly cenové výkyvy a všudypřítomná chudoba nižších vrstev. Jen velmi pomalu se zemědělská produktivita zvyšovala v Rakousku, kde spíše než inovativní postupy vedlo k větším výnosům rozšiřování panství a větší tlak na nájemce. V rámci říše přitom existovaly propastné rozdíly. V Rusku přetrvávalo nevolnictví, které však rodinám za práci na panském zaručovalo poměrně stabilní přísun potravin a bydlení. Vzhledem k tomu, že však půda byla stále přerozdělována mezi rodinami, vlastníci ani rolníci neměli motivaci zavádět efektivnější postupy. Ani Rusku se však nevyhnuly hladomory.

Společnost

V průběhu 19. století došlo k dramatickému zrychlení populačního růstu. Velký podíl na tom měl všeobecný pokles úmrtnosti (zejména u dětí do 5 let), který byl způsoben rozmanitější zemědělskou produkcí, menším výskytem dýmějového moru (v důsledku úbytku populace krys), očkováním proti některým nemocem a růstem reálných mezd.

Přelidnění však vedlo k rozšíření chudoby a několika rozsáhlým hladomorům, z nichž patrně největší v letech 1845-47 postihl zejména Irsko, kde zemřelo až 1,5 milionu lidí, ale objevil se v podstatě po celé Evropě. Hladomory vyvolávaly sociální nestabilitu, ale také masovou migraci Evropanů na americký kontinent. Dle odhadů během 19. století Evropu opustilo zhruba 60 milionů obyvatel, zejména v 80. letech.

Populační růst, zejména ve městech, vyvolal potřebu nových či modernizovaných veřejných služeb (městská doprava, hasiči, policie, nemocnice, kanalizace, vodárny, plynárny, …). Ze zhruba 150 milionů v roce 1800 stoupla populace na kontinentu do roku 1914 na více než 400 milionů obyvatel. Došlo k novému rozdělení společenských tříd, kde přibývalo zejména dělníků. Mezi jendotlivými zeměmi však přetrvávaly velké rozdíly: zatímco ve Velké Británii rolníci v roce 1900 tvořili pouze 8 % obyvatelstva, v Německu to bylo zhruba 40 % a Rusku až 80 %. Proměnila se rodina, kde se hlavní náplní žen stalo rodičovství a starost o domácí práce.

Vlastnictví půdy obvykle, zejména na východě, náležela primárně šlechtě, která využívala i dalších výsad. Ani příslušnost ke šlechtě přitom neznamenalo bohatství. Šlechta mnohdy vykonávala místní samosprávu a v některých případech hrála silnou opozici vůči vládě.

O svůj vliv se šlechta musela dělit s duchovenstvem, které mělo vliv zejména v katolické a pravoslavné Evropě. Ačkoliv u stále většího množství lidí, zejména osvícenců ve městech, dodržování náboženských pravidel a navštěvování kostela upadalo, církev si stále udržovala zásadní vliv ve společnosti.

Sociální problémy

Industrializace způsobovala migrace nejprve lokální sezonní z venkova do továren, poté regionální do měst a zhruba od poloviny 19. století mezinárodní do průmyslových měst v Evropě a USA. Tato neregulovaná migrace způsobila přelidnění, tuláctví, nedostatek bytů, bezdomovectví, epidemie, nezaměstnanost a zvýšenou chudobu a také kriminalitu. Evropu sužovala řada epidemií cholery, což ale zároveň vedlo k revoluci v soukromé i veřejné hygieně a rozvoji veřejných zdravotních služeb. Vývoj nových léků znamenal rapidní snížení úmrtnosti.

Překotný růst produktivity v některých zemích však zároveň vedl k překonání poptávky a recesím, provázeným nezaměstnaností a chudobou okolo roku 1830 a poté 1847. Práce dělníka v továrně, byť obvykle byla jeho mzda vyšší než u řemeslníků, byla velmi náročná – pracovní den měl obvykle 16-18 hodin, práce byla fyzicky náročná a mnohdy probíhala v nezdravých podmínkách (prach, vysoké teploty či vlhkost). Až postupem času bylo regulováno zaměstnávání dětí. Vzhledem k vyšší efektivitě zaměstnanců se pomalu zkracovala pracovní doba. Ještě hůře na tom byli řemeslníci, jejichž pracovní pozice v textilním průmyslu v důsledku mechanizace mizely nebo byla jejich práce nahrazována nekvalifikovanou levnou pracovní silou.

Chudí se tísnili na venkově v chalupách o jedné místnosti, či dokonce na půdách či stájích s dobytkem. Ve městech zase bydleli v chudinských čtvrtích poblíž továren jako zdroji hluku a prachu. V takových podmínkách se snáze šířily nemoci, zejména ve 30. letech cholera. V souvislosti s chudobou se vedla z důvodu zachování sociálního smíru debata o účinné podobě pomoci. Zejména ve Francii se začala rozvíjet charita a systém veřejných prací pro nezaměstnané. V různých zemích pak vznikaly chudobince.

Přesto vznikaly protesty, často i násilné. Tzv. luddismus se například zaměřoval na rozbíjení strojů, které v očích příznivců braly lidem práci, a tedy možnost obživy. Ty se objevovaly zejména v obdobích neúrody a recesí. Ačkoliv protesty byly obvykle způsobeny hladem, začala se objevovat i pomalá politizace rolníků, mnohem vyšší pak u dělníků.

Reformy

Došlo k masivnímu rozvoji vzdělání, byly zakládány nové školy (i pro dívky) a univerzity, kde se rozvíjely nové, zejména sociální obory. Zvýšená gramotnost obyvatelstva přinesla masovou kulturu (časopisy, braková literatura, …). Vznikly nové formy trávení volného času jako hudební spolky, sportovní kluby (u dělníků zejména fotbal, u vyšších vrstev golf), rozvíjela se turistika. Objevila se hnutí jako Sokol (v zemích Rakouska-Uherska) nebo později na přelomu 19. a 20. století skautské hnutí. Církev se ve větší míře začala věnovat dobročinných aktivit.

Většina obyvatel Evropy získala od roku 1848 do roku 1914 volební právo (včetně žen), vznikaly politické strany zastupující zájmy jednotlivých skupin. Vznikala nová ministerstva, nově zajišťující například penze, reorganizovány byly místní samosprávy, objevovaly se profesní sdružení a později odbory. Objevovaly se dělnické organizace, mnohdy postavené mimo zákon, které za měsíční poplatek hájily zájmy svých členů včetně například dávek v nemoci nebo v případě smrti.

Válečnictví

Rozvojem prošlo i válečnictví, kde se muselo počítat s rozsáhlými střety, v nichž budou zapojeny milionové armády i civilisté. Větší konflikt se přitom Evropě od konce napoleonských válek vyhýbal přes 40 let. Zásobování rozsáhlých armád zjednodušil rozvoj železnice, pomalu postupoval vývoj pušek či dělostelectva. Na moři se začaly prosazovat obrněné parníky. Rychlý rozvoj přinesla až 80. léta 19. století, po vynalezení účinných výbušnin, kulometů a děl s velkým dostřelem.

Nákladné vyzbrojování rozsáhlých armád a námořnictev vedlo k pečlivějšímu plánování a technologickému pokroku. Zjednodušila se mobilizace širokých vrstev.

Politické směry

Liberalismus

Vyvíjel se ve dvou různých formách, politické a ekonomické. V politické rovině vychází z osvícenství, ale kořeny má ještě dříve. První jeho projevy lze vidět v britském parlamentarismu a zejména během americké revoluce. Liberalismus je nejvíce spjatý s republikanismem, přestože jeho zastánci nejvíce tíhli ke konstituční monarchii s omezenými pravomocemi panovníka. Liberálové zastávali zejména vládu zákona, individuální svobodu, ústavní procedury, náboženskou svobodu a všeobecná práva člověka, byli proti výsadám aristokracie, šlechty či církve. V počátcích však nebyli připraveni přijmout všeobecné hlasovací právo nebo rovnostářství.

Vzestupy vlny liberalismu lze přisoudit revolucím v letech 1830 a 1848, ovšem ani jedna z nich neměla zásadní vliv na nové politické uspořádání, neboť většina monarchií s drobnými ústupky zachovala svou podobu. Ačkoliv však liberálové byli poraženi, o jejich požadavcích se začalo veřejně mluvit, čímž získávali veřejnou podporu.

Liberalismus nejvíce oslovoval nově vzniklé střední třídy, byť podporu měl v nejrůznějších zájmových skupinách. Příznivci demokracie se mnohdy stali pronásledováni. Zatímco umírnění se své požadavky na reformy snažili prosazovat nenásilně, z radikálních stoupenců se mnohdy zároveň stávali nacionalisté.

Největšího vlivu dosáhl v Anglii, kde tolerantní liberalismus zastával zejména John Stuart Mill. V důsledku stálé stability však nebyl vyvíjen takový tlak na další reformy. Až do roku 1832 v zemi zůstával nezreformovaný parlament, nebylo plně akceptováno všeobecné hlasovací právo, anglikánská církev nebyla odloučena od státu, nenastala úplná náboženská tolerance, Sněmovna lordů nadále využívala feudálních výsad.

Zásadně se liberalismus podepsal i ve Francii, kde se však v průběhu celého 19. století střídaly liberální a konzervativní režimy.

Poměrně překvapivě se ve 20. letech 19. století stalo centrem liberalismu Španělsko. Rozsáhlá povstání liberálů, kteří odmítali zvýšení daní a verbování kvůli válce španělských kolonií v jižní Americe za nezávislost, vedla k umírněné vládě liberálů, ovšem neutěšená situace obyvatelstva a následně i vojenský vpád Francouzů.

Vývoj ve Španělsku podpořil liberální povstání i v Portugalsku a Itálii. Povstání na jihu Itálie i v Piemontu byla po krátké vládě liberálů i za přispění Rakušanů potlačena.

Střet liberálů s konzervativci se vyhrotil i v Německu, kde byla přijata přísná represivní opatření po vraždě reakčního dramatika von Kotzebue radikálním liberálem. Zatímco politický liberalismus byl potlačován, německé země těžily z liberalismu ekonomického, kde vznikl už roku 1818 pruský celní spolek se zónou volného obchodu, který se dále rozšiřoval.

Rakušané se potýkali s liberálními tendencemi zejména v Uhrách, ke však touhy po větší autonomii narážely na obavy ze ztráty svých výsad a zrušení nevolnictví u části šlechty. Příležitost k převratu se liberálům po smrti Alexandra I. naskytla v Rusku, ovšem nový panovník Mikuláš I. všechny vzpoury potlačil a následně se obklopil rozsáhlým bezpečnostním aparátem.

Největší odpor k liberalismu mělo Rusko, i zde ovšem probíhalo nárazově období reforem, z nichž nejvýznamnější bylo zrušení nevolnictví v roce 1861. Příležitost k převratu se liberálům po smrti Alexandra I. naskytla v Rusku, ovšem nový panovník Mikuláš I. všechny vzpoury potlačil a následně se obklopil rozsáhlým bezpečnostním aparátem. Každé kolo reforem po roce 1815, 1855 a 1906 bylo vystřídáno obdobím tvrdé reakce a represe.

Konzervatismus

Konzervatismus není obecně možné zaměňovat s reakcí, tedy odmítáním veškerých reforem. Konzervativci do jisté míry nepopíraly demokracii či reformy, bojovali však proti přílišnému liberalismu a jeho výstřelkům.

Nacionalismus

Nacionalismus, soubor myšlenek o národu, se stal jednou ze základních rysů 19. století. Poprvé získal ohlas při Francouzské revoluci, poté ho formovaly sociální a politické změny. Rozlišit lze dva základní typy: státní (občanský) nacionalismus, který měl podporu vládnoucí moci, a lidový (etnický) nacionalismus, opřený o podporu skupin žijících v těchto státech a směřující proti politice jejich vlád. Státní nacionalismus byl iniciován shora, lidový zdola. Zároveň existoval rozdíl mezi kulturním nacionalismem a agresivním politickým nacionalismem.

Příkladem státního nacionalismu může být Velká Británie. Ačkoliv se lidé původně identifikovali jako Angličané, Skoti, Velšané nebo Irové, propagandistickým působením se začala tvořit britská identita a neanglické kultury byly potlačovány. Státní nacionalismus se však snažila posilovat většina zemí ceremoniemi, vzděláním či podporou obecné kultury. Naopak klesal podíl vzdělané vícejazyčné evropské elity.

Lidový nacionalismus vznikal zejména v mnohonárodnostních říších typu Rakouska-Uherska či Osmanské říše či nesjednoceného území Itálie. Ke střetům však docházelo i v jinak velmi homogenních německých oblastech v bývalých polských provinciích, ve Šlesvicku a Alsasku-Lotrinsku. Dařilo se mu zejména tam, kde panoval útisk. Podporovali ho národní aktivisté – básníci, umělci, učenci i politici. Snahy se obracely k historii, která měla nacházet původnost národa. Kde scházela fakta, bylo odkazováno k mýtům či přímo smyšlenkám.

Zcela zásadní pro rozvoj lidového nacionalismu byl jazyk. Vznikaly gramatiky a slovníky, učebnice, vznikaly nové knihovny. Důležitý byl národní folklor, kterému se dostalo velké pozornosti například v Německu či Srbsku. Vznikaly historické romány o národních hrdinech, národní otázce sloužili hudebníci jako Polák Fryderik Chopin, Maďar Ferenc Liszt, Češi Bedřich Smetana, Antonín Dvořák nebo Leoš Janáček, své významné skladatele však měli i například Španělé, Norové, Finové, Dánové či Rusové. Vznikaly výrazné národnostní opery jako Boris Godunov M. P. Musorgského či Prsten Nibelungův Richarda Wagnera.

Nacionalismus zvláště silně působil ve Francii, Německu a Polsku, dále v Rusku, kde však zároveň docházelo k tvrdému jednání s většinou populace rolníků, Itálii, Anglii a Irsku.

Ke střetům však docházelo mezi nacionalisty a liberály či socialisty, pro které obvykle neměly národní otázky prvořadý význam.

O národnostech se v 19. století vedly dlouhé diskuse, jako „historické“ národy s „právem“ na vlastní stát byly obvykle v Evropě považovány Velká Británie, Francie, Rakousko, Prusko a Rusko, z dalších významných zemí pak Španělsko, Portugalsko, Belgie, Nizozemsko, Švédsko, Dánsko a Řecko. K nim byli následně přidány národy usilující o své sjednocení – Italové, Němci a Poláci.

K národnímu cítění mělo přispívat i náboženství, které sloužilo k rozlišení národa (například na Balkáně katolické Chorvaty od pravoslavných Srbů) nebo jejich ochraně (například katolických Poláků před vlivem protestantské germanizace či pravoslavné rusifikace).

Pozornost přitahovaly rasistické teorie. Britové se pokusy snažili dokázat, že lebky keltských potomků jsou podřadné lebkám anglosaských potomků. Intenzivní výzkum probíhal v Německu, kde byla tzv. árijská rasa zúžena pouze na Germány. Rasový podtext mělo i panslovanské hnutí, jehož cílem bylo spojení všech slovanských národů pod ruskou nadvládou. To se těšilo podpoře v Srbsku, Bulharsku, částečně i v českých zemích, naopak malý ohlas mělo v Polsku či Chorvatsku.

Nacionalistická hnutí

V Itálii vzniklo osvobozenecké hnutí il Risorgimento už na počátku 19. století, vliv získal zejméno po roce 1848, kdy byl na Sicílii a v Neapoli svržen bourbonský král Ferdinand II., vzpoury proti rakouské nadvládě na severu však byly potlačeny. Díky podpoře ze strany Francie se sjednocování země začalo šířit ze Sardinie po bitvě u Solferina roku 1859. Italským králem byl zvolen Viktor Emanuel II. Roku 1870 již bylo téměř celé italské území sjednoceno.

Německé snahy o sjednocení se dlouho nesetkávaly s žádným viditelným pokrokem. V letech 1848-49 bylo poraženo povstání. Až v 60. letech 19. století se ke sjednocování přiklonilo Prusko. Důležitým krokem v tomto ohledu bylo zvolení Otto von Bismarcka do funkce pruského ministerského předsedy. V roce 1864 Prusové porazili Dány a zabrali Šlesvicko. Roku 1866 pak porazili i Rakušany, což vedlo k vytvoření Severoněmeckého spolku. V letech 1870-71 se podařilo zvítězit i v prusko-francouzské válce a německé území sjednotit.

Silné nacionalistické tendence v Polsku se objevovaly už v průběhu 18. století v souvislosti se zánikem vlastního státu. Velké povstání vzniklo v roce 1830, kdy proti Rusům povstala profesionální polská armáda, ta však byla po roce poražena. Zemi opustily desetitisíce uprchlíků, další mířili jako vězni na Sibiř. Situace se opakovala v roce 1863. Socialisté se poté vzbouřili v roce 1905.

V Rusku sice Finové či Baltští Němci požívali výhod autonomie, která byla upřena ostatním národům, typicky Ukrajincům či Bělorusům. Ukrajinské uvědomění se i vzhledem k nízkému vzdělání a pozdnímu zrušení nevolnictví probouzelo pomalu, ti přitom kromě Ruska byli dříve i pod nadvládou Poláků, ukrajinskému nacionalismu se kromě Rusů a Poláků snažilo bránit také židovské obyvatelstvo.

Velmi složitá byla situace v Rakousku-Uhersku. Po tzv. vyrovnání z roku 1867 měli kromě Němců vůdčí postavení rovněž Maďaři a haličtí Poláci. Naopak ostaní národnosti, zejména Češi, Slováci, Rusíni (Ukrajinci), Rumuni, Chorvati byli upozaďováni. Po zavedení všeobecného hlasovacího práva však již nadvláda byla možná pouze pomocí nekonečných dohod a kompromisů.

Irové na rozdíl od jiných národů patřili k demokracii, ovšem neměli svůj vlastní stát a byli méně privilegovanými obyvateli v rámci britské říše. Ačkoliv roku 1829 byla prosazena náboženská tolerance, nespokojenost živená hladomory vyvolávala nespokojenost.

Balkánské národy, také vinou etnické heterogenity, v řadě případů nebojovaly pouze proti turecké nadvládě, nýbrž o sporná území i mezi sebou navzájem na počátku 20. století v balkánských válkách. Řecko získalo nezávislost v roce 1832, rumunská knížectví Valašsko a Moldavsko v roce 1856, Srbsko a Bulharsko 1878, Albánie až roku 1913. Nestabilní královskou vládou však trpělo Řecko, krvavé boje mezi dynastiemi zažívalo Srbsko.

Socialismus

Stejně jako nacionalismus vycházel z kolektivismu. Název je odvozen z myšlenky přátelství a solidarity. Vycházel z představy, že chudým, slabým a utlačovaným nelze zaručit snesitelný život bez dělení se o zdroje a bohatství a bez podřízení individuálních práv společnému dobru. Jeho nadnárodní charakter z něj učinil přirozeného nepřítele nacionalismu.

Jeho důležitou součástí byl vznik odborového hnutí, které poprvé vzniklo v Británii roku 1834 a v 60. letech se objevilo ve Francii a Německu. V některých zemích existovalo zároveň i několik různých typů odborů. Vznikala první, zejména zemědělská družstva.

Socialistické teorie se začaly prosazovat už na počátku 19. století zejména ve Francii. Tam se inspirovali i němečtí emigranti Karl Marx a Friedrich Engels, kteří v roce 1848 vydali své nejvýznamnější dílo Komunistický manifest a v ltech 1867-94 Kapitál.

Sociální základnou socialismu se stala dělnická třída. Ti se přitom obyvkle příliš aktivně v hnutí neangažovali, takže tyto organizace paradoxně ovládali středostavovští intelektuálové. Pokusy o mobilizaci však opakovaně narážely. Až v 90. letech 19. století vznikly první konsolidované strany, zejména německá sociálně demokratická strana (SPD).

Příliš se nevedlo ani na mezinárodní scéně – První internacionála (1864), sdružující socialistické strany, se rozpadla po rozporech mezi marxisty a anarchisty v roce 1876. Druhá internacionála (1889), v níž již měli převahu marxisté, se rozpadla během první světové války. Významnější vliv získal socialismus v Rusku ve hnutí narodniků v 60. a 70. letech 19. století. Střetávaly se různé frakce, po roce 1900 vliv nakonec začali získávat bolševici pod vedením Vladimira Iljiče Lenina.

Anarchismus

V raném stádiu se vyvíjel po boku socialismu, ovšem brzy se musely rozejít. Anarchismus považuje jakoukoliv formu vlády za nepřijatelnou, protože je škodlivá. První odnož se vyvíjela v Anglii, druhá ve Francii pod vedením J.-P. Proudhona, třetí v Rusku zejména vlivem Michaila Bakunina, čtvrtá u německého novináře Maxe Stirnera. Anarchismus sám o sobě téměř popíral možnost převzetí kontroly nad státem, proto se spíše projevil upozorňováním veřejnosti na nespravedlnost vlád, generální stávky a teroristické útoky nejen na vrcholné politiky.

Evropští Židé

Po rozpadu Polsko-litevské unie, která byla v minulosti jediným bezpečným místem pro život evropských Židů, se projevily tři tendence – migrace, udělení úplných občanských práv ve většině zemí a odpor proti tradičním omezením ze strany vlád. Ultrakonzervatní náboženští představitelé byli vystaveni „židovskému osvícenství“ (haskala), asimilaci a svétské židovské politice. Na nově ruském území bylo vymezeno tzv. Pásmo osídlení, kde mohli žít.

Kromě vnějších podmínek však problém představovala emancipace Židů, z nichž mnozí žili dle přísných pravidel komunity a těžce přijímali například ateismus některého člena rodiny. Reformovaný judaismus, který se snažil náboženskou stránku modernímu způsobu života, vznikl v Německu v roce 1825.

Díky asimilaci se Židům otevřely nové možnosti působení ve veřejném životě. Ti se hojně stávali finančníky, právníky, lékaři, vědci, spisovateli, umělci nebo politiky. Mezi nejvýznamnější zástupce patřili například psychoanalytik Sigmund Freud, spisovatel Franz Kafka nebo skladatel Gustav Mahler. Přelomem se stal rok 1868, kdy se ve Velké Británii stal ministerským předsedou politik s židovskými kořeny, který však konvertoval k anglikánské církvi, Benjamin Disraeli.

Problém asimilace však spočíval v ohrožení existence židovského společenství. To vyvolávalo místy silný nacionalismus (sionismus), od jiných odlišný tím, že pro Židy posvátné území se nacházelo mimo Evropu. Objevovaly se první skupiny, organizující kolonizaci Palestiny.

Typickou součástí života Židů byl antisemitismus (nenávist k Židům) ze strany Evropanů, který patřil neodmyslitelně k evropským dějinám. Židé byli cílem stereotypizace, která je obviňovala ze spiknutí a zrady. Měly na nich vliv sociální poměry (Židé byli často vnímáni jako bohatí) či vlna nacionalismu, oslabující toleranci k etnické a kulturní rozdílnosti.

Antisemitismus i židovský nacionalismus se vzájemně podněcovaly, vliv radikálních židovských politiků byl patrný zejména ve východní Evropě. Řadu stoupenců mezi Židy však neměl pouze sionismus, ale například i revoluční komunismus. Paradoxně přezíravost vůči Židům na východě, zejména v Haliči, mnohdy cítili i Židé žijící v západní Evropě, Německu nebo například ve Vídni.

Imperialismus

V 19. století zbývalo pouze omezené množství oblastí jako Afrika, ostrovy v Tichém oceánu a Indočina, které mohly být využity evropskými mocnostmi pro dodávku surovin, levné pracovní síly či polotovarů. Klíčem k zajištění kolonií byla námořní síla. Cílem bylo kolonie poevropštit k obrazu mateřské země. Britové, kteří ovládali největší impérium, spoléhali na domorodá knížata a místní vojáky, Francouzi upřednostňovali výraznější vliv státní správy.

Novodobý kolonialismus rozdělil země na „hodné koloniální moci“ a ty ostatní a prohluboval ekonomické i vojenské rozdíly mezi nimi. Mezi kolonizátory docházelo ke konfliktům, které ale nakonec nepřerostly v otevřenou válku. Zvláště bolestně nedostatek (a jejich nízkou hodnotu) kolonií vnímali Němci, jimž uškodila větší vzdálenost, pozdější industrializace a zejména pozdní sjednocení.

Klíčovým prvkem k prosazení svých zájmů v Evropě zůstávala velikost pozemních armád, kvůli čemuž byl omezen vliv Velké Británie, která sice ovládala největší říši světa a disponovala obřím námořnictvem, ovšem vzhledem ke svému významu měla pouze malou armádu. Potíže zažívala i Francie, která se potýkala s nízkou porodností. Rakousko (později Rakousko-Uhersko) bylo do značné míry závislé na svých severním sousedovi. Díky rozsáhlému zbrojení proto největší armádou disponovalo Prusko, později v ještě větší míře sjednocené Německo, a Rusko.

Zvláštní typ imperialismu produkovali Rusové, kteří svým rozšiřováním na západ vyvolávaly obavy ostatních evropských mocností. Po neúspěšné krymské válce v 50. letech a hrozbě dalších zásahů evropských zemí se však zaměřili na Kavkaz, střední Asii a proti Číně a Japonsku. K intervenci na Balkán se však později vrátili.

Modernismus

Poltický neklid přelomu 19. a 20. století se projevil i v kultuře v uměleckých trendech tzv. fin de siècle. Modernismus zasáhl všechny druhy umění, vycházel přitom z vědeckých objevů psychoanalýzy Sigmunda Freuda, teorie relativity Alberta Einsteina a dalších. Útok na samotnou podstatu společnosti svými díly podnikl německý filozof Friedrich Nietzsche, který odmítal křesťanství, demokracii a soudobou morálku.

Z hluboké lidské senzuality vycházela dekadence, v překladu úpadek, projevující se zejména v literatuře. Velký rozmach zažilo malířství, které nabízelo širokou škálu směrů od impresionismu po abstraktní umění. V architektuře se projevovala zejména secese. Literaturu těsně před první světovou válkou začal ovlivňovat modernismus v čele s Marcelem Proustem nebo Jamesem Joycem.

[1] RAPPORT, Michael. Evropa devatenáctého století. Praha: Vyšehrad, 2011. Dějiny Evropy (Vyšehrad). ISBN 978-80-7429-061-9. S. 93.