Více o poválečném období a příčinách studené války naleznete zde.
Předzvěst evropské integrace
Zatímco převrat v Československa nebo blokáda Berlína byly pro vnímání bezpečnosti na západě Evropy důležité události, na stále důraznější naléhání Spojených států amerických ohledně zapojení nově vzniklé Spolkové republiky Německo do obrany s nedůvěrou hleděly státy Beneluxu a zejména Francie.
Skutečným přelomem se tak stala až sovětská podpora severokorejského režimu při útoku na Jižní Koreu v červnu 1950. Američtí vojáci navzdory jejich nevelkým počtům v Evropě sice působili jako určitá odstrašující síla, ovšem početní převaha byla jednoznačně na straně vojsk SSSR a jeho satelitů, což prohloubilo i úspěšné otestování vlastní atomové bomby v roce 1949. Po válce klesající obranné rozpočty zemí západní Evropy a USA během několika let dramaticky vzrostly až na úrovně okolo 10 % HDP, v USA dokonce 17,8 %. Napětí mezi oběma stranami pak mírně opadlo až po smrti sovětského diktátora Stalina v březnu 1953 a nástupu Nikity Chruščova.
Francie, která musela po hospodářské obnově svého hlavního nepřítele – Německa i jeho znovuvyzbrojení, se nakonec ujala jiného způsobu, jak dostat Němce pod kontrolu. V květnu 1950 byl představen tzv. Schumanův plán na společné koordinaci těžby uhlí mezi Francií a Německem pod dohledem nezávislého orgánu. V dubnu 1951 nakonec Pařížskou zakládající smlouvu Evropského společenství uhlí a oceli (ECSC) podepsalo šest zemí, kromě Francie a SRN i Nizozemsko, Belgie, Lucembursko a Itálie, naopak Spojené království odmítlo.
Utužení stalinistických režimů ve východní Evropě
Mezi lety 1948-1953 došlo ve východní Evropě k vybudování stalistických represivních režimů dle sovětského vzoru s nezpochybnitelnou autoritou Stalina a Sovětského svazu. Jednotlivé země zaváděly centralizovanou moc, represivní aparát. Na chodu se podíleli sovětští poradci v armádě nebo tajné policii. S výjimkou Jugoslávie, která fungovala se značnou autonomií na Stalinovi, první stalinskou ústavu v nových sovětských satelitech, tzv. Dimitrovu ústavu přijalo v roce 1947 Bulharsko.
Ekonomika celého bloku podléhala potřebám SSSR a navzdory velkým rozdílům ve vyspělosti byla přizpůsobována sovětskému vzoru. Docházelo ke znárodňování průmyslu a orientaci na těžký průmysl a vojenskou výrobu, zatímco služby a spotřební zboží byly upozaďovány. Hospodářská výměna probíhala zejména v rámci nově vzniklé Rady vzájemné hospodářské pomoci, která vznikla i v reakci na Marshallův plán v roce 1949. V satelitech byly prováděny pozemkové reformy a s výjimkou Polska kolektivizace zemědělství. Zároveň byly provedeny měnové reformy, které vedly ke znehodnocení úspor.
Skutečná či domnělá opozice byla potlačována. S „nepřáteli režimu“ byly konány vykonstruované politické procesy, paradoxně se přitom ve velké míře jednalo o komunisty. Prvními obětmi velkých procesů se stal významný bulharský politik Trajčo Kostov nebo maďarský ministr zahraničí László Rajk. Také v SSSR po útlumu během druhé světové války
Přes počáteční podporu východního bloku nově vzniklému státu Izrael se objevil silný antisemitismus a na počátku 50. let vykonstruované procesy s představiteli tzv. „sionistických spiknutí“, namířené proti Židům. Největším z nich byl proces s československým generálním tajemníkem komunistické strany (a druhým nejvýše postaveným představitelem země) Rudolfem Slánským, který byl v prosinci 1952 s dalšími 10 lidmi popraven.
Kulturní podhoubí
Zatímco na Východě byla kultura plně podřízena komunistickým cílům a stranické linii, na Západě probíhaly plamenné kulturní diskuse. Nejdůležitějším centrem v tomto ohledu byla Paříž, kam směřovali i intelektuálové ze střední a východní Evropy. Mnoho intelektuálů ve Francii, ale i například v Itálii se přiklánělo ke komunismu a podporovalo Stalina, postupně však v průběhu politických procesů ve střední a východní Evropě začala podpora opadat.
Obavy o zachování kulturní svébytnosti jednotlivých evropských zemí vyvolával stále silnější vliv americké hudební a zejména filmové produkce.
Obrodu popularity po válce zažila zejména v Itálii, Německu a Rakousku katolická církev.
Pokračující otázka Německa a Rakouska
Na počátku 50. let pokračovaly diskuse o znovuvyzbrojení Spolkové republiky Německo a dokonce jeho vyzbrojení jadernými zbraněmi. Francie, která byla zásadně proti, vytvořila dle vzoru Evropského společenství uhlí a oceli podobnou iniciativu v otázkách obrany, konkrétně Evropské obranné společnosti (EDC), které mělo vést ke vzniku evropské armády, ovšem nakonec to byl paradoxně francouzský parlament, který smlouvu o vzniku neratifikoval. Následně se podařilo prosadit vznik alespoň tzv. Západoevropské unie (WEU), vzniklé v roce 1954 rozšířením Bruselského paktu z roku 1948, jejíž členem se stalo i Spojené království.
Když v květnu 1955 byla přijata NSR přijata do NATO a byl ukončen okupační režim země, vyvolalo to u SSSR velkou nelibost, vedoucí o pár dnů později k založení vlastní vojenské organizace – Varšavské smlouvy, kam byla zahrnuta i Německá demokratická republika. Jinak mezi oběma bloky nastala doba větší smířlivosti, daná i masivním nárůstem počtu jaderných zbraní, které měly (navzdory tlaku různých iniciativ na jaderné odzbrojení) oba bloky k dispozici, což vedlo ke vzájemnému odstrašení od možného útoku.
V květnu 1955 byla vyřešena otázka Rakouska, kdy byla podepsána tzv. Rakouská státní smlouva, která ukončila jeho okupaci vítěznými mocnostmi a obnovení suverenity, následně pak v říjnu 1955 došlo k vyhlášení trvalé neutrality. Následně došlo i k vyřešení územních sporů mezi Itálií a Jugoslávií v otázce Terstu a okolí. Zároveň došlo k navázání diplomatických vztahů mezi NSR a SSSR, což umožnilo i návrat zbývajících německých válečných zajatců ze SSSR.
Nepříjemný problém pro oba bloky včetně obou německých států však nadále představoval Berlín. Vzhledem k tomu, že v Berlíně bylo možné snadno překročit hranici mezi NDR a západními zónami, čehož masově obyvatelé NDR využívali k emigraci. Vzhledem k odchodu převážně vzdělaných lidí na západ vydal SSSR v roce 1958 ultimátum Západu, aby se vzdal kontroly nad západní částí Berlína.
Když Chruščov se svými tlakem opakovaně neuspěl, 13. srpna 1961 došlo k zahájení stavby tzv. Berlínské zdi, která znemožnila volný pohyb po městě a výrazně ztížila možnou emigraci obyvatelům NDR. Tímto krokem, ačkoli to politici v západní Evropě a USA nemohli veřejně přiznat, došlo ke stabilizaci situace a eliminaci hrozby válečného konfliktu kvůli Berlínu.
Vývoj v jednotlivých zemích
V Itálii došlo k dlouhé éře stability pod demokratickou vládou křesťanské demokracie, jež pravidelně získávala okolo 40 % hlasů. Státní aparát však trpěl velkou korupcí a klientelismem a zemi svazovaly obrovské ekonomické a kulturní rozdíly napříč regiony, zejména mezi bohatým severem a chudým jihem.
Rakousko se na dlouhou dobu po své nezávislosti a neutralitě stalo rozdělené na dvě téměř identicky velké skupiny voličů – katolickou a spíše venkovskou Lidovou stranu a socialistickou Sociálně demokratickou stranu, které si však mezi sebou rozdělily moc v zemi. Rakousko prakticky netematizovalo (a ani k tomu nebylo nuceno) svou nacistickou minulost, země si však udržovala ekonomický růst.
Spolková republika Německo prošla na přelomu 40. a 50. století překvapivě rychlou politickou a ekonomickou stabilizací pod vedením dlouholeté vlády Křesťansko-demokratické unie (CDU) a její bavorské odnože CSU v čele s kancléřem Konrádem Adenauerem. SRN se nesmířila s nuceným rozdělením země, výhodu pro CDU však představovalo odtržení oblastí na východě země s převážně protestantským a spíše levicově orientovaným obyvatelstvem. Přesto i kvůli rozsáhlé voličské skupině vysídlených nebo emigrantů se SRN řídila tzv. Hallsteinovou doktrínou, která odmítla uznat existenci NDR, a dokonce odmítla navázat diplomatické vztahy se zeměmi, které existenci NDR uznaly (od roku 1955 s výjimkou SSSR).
Adenauer využíval nátlaku na západní země k dosahování svých politických cílů například poukazováním na svou stabilizační roli, která dle něj bránila možnému návratu extrémnějších stran. To se týkalo i snahy příliš nepoukazovat na zločiny nacismu.
Země i díky pomoci v podobě Marshallova plánu procházela rychlým ekonomickým oživením a obnovou destrukce po druhé světové válce, které bylo označováno za německý hospodářský zázrak (Wirtschaftswunder).
Dekolonizace
Přestože na konci druhé světové války si evropské země jen těžko dokázaly představit, že se budou muset vzdát svých kolonií. Již v roce 1947 kvůli neudržitelnosti situace Spojené království jako nejrozsáhlejší, ovšem zároveň vojensky i ekonomicky vyčerpané světové impérium udělilo nezávislost své klíčové kolonii – Indii, z níž vznikly dva samostatné státy – Indie a Pákistán. O rok později nezávislost získala Barma nebo Palestina, kde byl vyhlášen i nezávislý stát Izrael. V roce 1951 získala nezávislost Libye, o pět let později Súdán, následně pak Ghana a Malajsie. V 60. letech následovala jejich příkladu většina zbývajících kolonií v Africe.
Nizozemsko od roku 1945 bojovalo o zachování kontroly nad Indonésií, která v roce 1945 vyhlásila samostatnost a o čtyři roky později byla po vyčerpávajících bojích Nizozemci s velkou trpkostí uznána.
S velkou nelibostí nesla dekolonizační proces Francie. Od roku 1946 bojovala v Indočíně (Vietnamu) proti komunistickým osvobozeneckým jednotkám Viet Minh pod vedením Ho Či Mina, ovšem navzdory americké finanční pomoci Francouzi zabředli do nákladné války a po bitvě u Dein Bien Phu, kde byli v březnu 1954 poraženi a nuceni uznat nezávislost komunistického Severního Vietnamu i nekomunistického Jižního Vietnamu, Kambodži a Laosu.
Sotva Francouzi opustili jihovýchodní Asii, vypukla v listopadu 1954 válka za nezávislost v Alžírsku, které Francie považovala za své integrální území. Francouzští osadníci a armáda si po pádu slabé vlády a zániku čtvrté republiky slibovali rozhodné kroky od prezidenta de Gaulla, ovšem navzdory vítězství v bitvě o Alžír v roce 1958 se veřejné mínění ve Francii obracelo ve prospěch nezávislosti Alžírska, které stvrdilo referendum na počátku roku 1961. Francouzská Organizace tajné armády, složená ze sympatizantů francouzské kontroly nad Alžírskem sice zahájila teror, během kterého se pokusila o puč a zabít samotného de Gaulla, ovšem neuspěla. V červenci 1962 Alžírsko získalo nezávislost. Mezitím zejména během tzv. Roku Afriky (1960) nezávislost získala většina zbylých francouzských kolonií.
V chaosu ponechala své bývalé kolonie Belgie, když v roce 1960 opustila Kongo a o dva roky později Rwandu.
Vlažně se k opuštění kolonií stavělo autoritativní Španělsko a Portugalsko, které svým koloniím, Angole a Kapverdám, umožnilo nezávislost až v roce 1975.
Úpadek evropských mocností a možností projekce jejich globální moci zároveň charakterizovala Suezská krize, kdy se Spojené království a Francie s podporou Izraele pokusily vojensky vyřešit převzetí kontroly nad ekonomicky extrémně důležitým Suezským průplavem ze strany Egypta, akce však byla provedena bez vědomí a podpory USA, které kvůli obavám z příklonu islámského světa k SSSR donutily své spojence k potupnému stažení.
Vznik EHS
V 50. letech po založení Evropského společenství uhlí a oceli vznikl tlak na další integraci. V březnu 1957 nakonec došlo k podpisu tzv. Římských smluv, čímž došlo k založení Evropského hospodářského společenství. Členy bylo opět šest zemí, sdružených už v ECSC: Francie, SRN, Itálie, Nizozemsko, Belgie a Lucembursko. Souběžně vzniklo i Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM).
Cílem EHS bylo vytvoření společného trhu, odstranění cel a kvót mezi členskými státy a zavedení společné obchodní politiky vůči třetím zemím. Velkým nedostatkem organizace byla neefektivní zemědělská politika, která vedla na jedné straně k vysoké podpoře evropských zemědělců, ale i vysokým cenám potravin.
Velkým nedostatkem počáteční fáze byla absence Spojeného království. To sice vytvořilo zónu volného obchodu EFTA se zeměmi jako Rakousko, Švýcarsko, Dánsko, Švédsko, Norsko a Portugalsko, později se přidaly i Irsko, Island a Finsko, ovšem objem vzájemné hospodářské výměny se nedal srovnávat. Dekolonizace a zmenšení trhu nakonec vedla Spojené království k žádosti o vstup do EHS, kterou však v roce 1963 i 1967 vetoval francouzský prezident de Gaulle. Země tak do EHS vstoupila až v roce 1970 po smrti de Gaulla.
Kritika Stalinova kultu osobnosti
Po smrti Stalina se generálním tajemníkem ÚV KSSS stal Nikita Chruščov, za jehož vlády došlo k mírnému uvolnění poměrů nejen v SSSR. Zásadním okamžikem se stal XX. sjezd KSSS v únoru 1956, kde Chruščov v tajném projevu kritizoval Stalinem budovaný kult osobnosti, jeho zneužívání moci a popravování nejbližších spolupracovníků. Navzdory tomu, že projev byl tajný a zároveň nesměřoval proti komunismu jako takovému, měla kritika zásadní vliv na dění v celém bloku.
Maďarské povstání
V roce 1953 se maďarským předsedou vlády po stalinistovi Matyási Rákosim stal reformně naladěný Imre Nagy, pod kterým země prováděla reformy, ovšem když začal mluvit o vystoupení země z Varšavské smlouvy a neutralitě, byl sesazen. 23. října 1956 v Budapešti se poklidná studentská demonstrace proměnila v násilné střety. Do vlády byl na základě tlaku veřejnosti následující povolán zpět Nagy a sovětská armáda se po prvotním nasazení stáhla zpět. 25. října při další demonstraci došlo ke střelbě ze strany tajné policie ÁVH do demonstrantů. 1. listopadu Nagy po informaci o aktivizaci sovětských jednotek vyhlásil vystoupení z Varšavské smlouvy a neutralitu, ovšem 4. listopadu sovětská vojska zaútočila Budapešť a během týdne povstání porazila.
Následně začala rozsáhlá vlna zatýkání a masové emigraci. Novým premiérem se stal János Kádár, který zahájil čistky. Samotný Nagy se ukrýval na jugoslávské ambasádě, ale 22. listopadu pomocí lsti vylákán a zatčen. V následném procesu byl odsouzen k trestu smrti a v červnu 1958 popraven. Maďarské povstání si vyžádalo přímo v bojích, ale i v následných vykonstruovaných procesech tisíce mrtvých a desetitisíce uvězněných. Přestože povstání vyvolalo solidaritu na Západě, reálně nebyly podniknuty žádné kroky na jeho podporu. Spojené království a Francie navíc byly zaneprázdněny svou operací v Suezu, což Sovětskému svazu pomohlo odklánět pozornost od dění v Maďarsku. Pro řadu komunistů v západních zemích však násilné potlačení povstání znamenalo tvrdou deziluzi.
Ekonomický růst a proměna života v 50. a 60. letech
Po obdobích nejistoty na přelomu 40. a 50. let 20. století nastal zejména v západní Evropě zlom, charakteristický hospodářským růstem, politickou stabilizací a společenskou transformací. Na konci 50. let došlo k tzv. „zlatému věku“ evropské ekonomiky. Většina západoevropských států prošla vysokým růstem HDP, zvýšením produktivity práce a rozšířením výroby. Nedostatek pracovních sil v klíčových průmyslových centrech Evropy zejména v SRN, Belgii či Nizozemsku vyřešila migrace z chudších částí Evropy (Portugalska, Řecka, Jugoslávie, Turecka, jižní Itálie, ale i NDR), ale i z bývalých kolonií.
Docházelo k další vlně urbanizace a proměny role rodiny. Tento vývoj měl zároveň dopad zvyšující se životní úroveň obyvatelstva – většina domácností si poprvé mohla dovolit vlastnit chladničku, televizi nebo automobil. Zároveň se masovou záležitostí stala turistika, zejména v podobě letních dovolených.
Společnost se k nelibosti části elit i díky přebytkům ze mzdy začala proměňovat v konzumní – důraz byl kladen na spotřebu, pohodlí a volný čas. Evropská společnost (zejména mladá generace) byla významně ovlivněna americkým způsobem života, módou, ale i jeho filmovou nebo hudební kulturou (např. pop nebo rock’n’roll). Stále větší roli hrála i televize, která mimo jiné vedla k silnějšímu sdílení identity v rámci jednoho státu (vlivem sledování stejných pořadů či sportovních utkání).
Vláda sociální demokracie
Důležitou součástí byl sociální stát, tedy garance sociální ochrany pro zranitelné skupiny obyvatelstva. Byla zavedena veřejná zdravotní péče, důchodové pojištění, státní podpora v nezaměstnanosti i rozšířený přístup ke vzdělání, což mělo vliv na stabilitu a soudržnost poválečných demokracií.
Po druhé světové válce se v západní Evropě prosadily sociálnědemokratické strany, které hrály klíčovou roli při obnově válkou zničených ekonomik a budování sociálních států. Hlavními pilíři tohoto modelu byly: plná zaměstnanost, progresivní zdanění, rozsáhlé přerozdělování ve prospěch sociálních služeb a silná role státu v ekonomice. Tento přístup vedl k výraznému snížení sociálních nerovností a vytvoření širokého středního stavu. Veřejnost zároveň akceptovala vyšší daně výměnou za sociálnější stát.
Revoluční rok 1968
V 60. letech se prohluboval generační konflikt mezi mladou a starší generací, projevující se v odlišném hudebním vkusu (obrovskou popularitu mládeže získaly britské kapely jako Beatles nebo Rolling Stones) nebo módě. Masivní rozšíření nejprve středoškolského a později vysokoškolského vzdělávání v západní Evropě vytvořil ze studentů výraznou společenskou vrstvu se svými (někdy i revolučními) požadavky. Ti se zaměřovali na protesty proti válce ve Vietnamu a zbrojení, rasové diskriminaci nebo autoritářství. Zároveň razili dosud opomíjené hodnoty jako individualismus, rovnost pohlaví nebo ekologické uvědomění.
Docházelo však i k dělnickým stávkám za vyšší mzdy, kratší pracovní dobu nebo lepší pracovní podmínky, ale také větší podíl na rozhodování.
Na podzim 1967 se objevily první protesty ve Francii, které nabraly na intenzitě v únoru 1968 po obsazení kolejí v Nanterres studenty, kteří se zpočátku bouřili především kvůli neuspokojivému vzdělávacímu systému. Protesty se rozšířily i do dalších měst včetně Paříže. Situace se vyhrotila v květnu 1968 po obsazení pařížské univerzity Sorbonna levicovými studenty a represí ze strany pořádkových sil. Když byly odmítnuty studentské požadavky, po Paříži vyrostli barikády a probíhaly násilné střety s policií, jejich dopad nakonec vedly k ústupkům ze strany premiéra Georgese Pompidoua.
Protestní hnutí však získalo masovou podporu a vedlo k rozsáhlým stávkám po celé zemi, do které se zapojily až jednotky milionů zaměstnanců. Prezident de Gaulle pod tlakem na červen 1968 vyhlásil předčasné volby. Po splnění některých požadavků na reformy protesty slábly a následně se situace v zemi v létě opět uklidnila.
Radikálnějším protestům a stávkám od roku 1968 čelila Itálie. Ke studentům se přidávali dělníci zejména v továrnách na severu Itálie, kteří za pomoci divokých stávek žádali zlepšení svých pracovních podmínek, než se jim na podzim 1969 podařilo dosáhnout splnění hlavních požadavků.
Proti pokrytectví vládnoucích elit, kdy se na konci roku 1966 kancléřem stal bývalý nacista Kurt Georg Kiesinger, ale i americkému vlivu a konzumerismu protestovali studenti i ve Spolkové republice Německo.
Diskreditace komunismu ve sovětském bloku
První náznak, že stalinisté nepovolí radikální uvolnění poměrů, nenastal v roce 1956 pouze v Maďarsku, ale i Polsku. V červnu 1956 vypuklo rozsáhlé povstání v Poznani, které bylo režimem krvavě potlačeno s desítkami mrtvých. Občanskou nespokojenost se nakonec částečně podařilo snížit návratem Wladyslawa Gomulky, který ve vedení země nahradil stalinistu Boleslawa Bieruta. Kritika poměrů se začala v polovině 60. let opět vzmáhat, zejména na Varšavské univerzitě. Ta vrcholila v roce 1968, poté však i s ohledem na vývoj na Československu opět získávali převahu reakcionáři. Vláda využila ke stabilizaci poměrů nenávistnou antisemitskou kampaň, která za neúspěchy předchozího desetiletí označila židy, kteří ve velkých počtech raději opouštěli Polsko.
Tuhý stalinismus ještě na počátku 60. let panoval v Československu, kde se jen pomalu prosazovalo uvolňování poměrů. V Komunistické straně Československa však sílily hlasy požadující ekonomické reformy, které by nastartovaly stagnující ekonomiku země. V polovině 60. let se však zejména v kultuře začala objevovat díla kritická k režimu.
Pražské jaro
V říjnu 1967 studenti pražské ČVUT demonstrovali proti častým výpadkům elektřiny na kolejích, v lednu 1968 byl novým generálním tajemníkem ÚV KSČ zvolen Alexandr Dubček, příslušník reformního křídla strany. V březnu pak bývalý generální tajemník Antonín Novotný rezignoval i na post prezidenta, na kterém ho nahradil Ludvík Svoboda. Nové vedení země o pár dnů později přijalo tzv. Akční plán KSČ, čímž spustilo hospodářské, ale i politické a sociální reformy. Na počátku června byla zrušena cenzura, na podzim byly připravovány částečně svobodné volby.
Společenské uvolnění v Československu ovšem vyvolávalo obavy zejména v Sovětském svazu, že vedení KSČ ztratilo kontrolu nad vývojem. Českoslovenští představitelé byli v průběhu roku 1968 varováni ze strany SSSR, aby reformy nezašly příliš daleko. Mezitím byla připravována vojenská invaze států Varšavské smlouvy do Československa, ke které nakonec došlo v noci z 20. na 21. srpna 1968. Té se zúčastnila vojska SSSR, Německé demokratické republiky, Polska, Maďarska a Bulharska. Československá lidová armáda nekladla až na výjimečné incidenty postupu vojsk odpor a do druhého dne byla země obsazena.
Okupace Československa znamenala zásadní proměnu politické situace v zemi, která vyústila v tzv. normalizaci. Přestože generálním tajemníkem zpočátku zůstal Alexandr Dubček, moci se pod sovětským patronátem chopilo stalinistické křídlo KSČ a strana zahájila masivní čistky, které se dotkly zejména reformně orientovaných komunistů. Nenásilný odpor veřejnosti proti okupaci pokračoval i v následujícím roce. V lednu 1969 se na protest upálil student Jan Palach, kterého následovali další. V březnu se prostorem k národní manifestaci staly dvě výhry nad Sovětským svazem během hokejového mistrovství světa. V dubnu Dubčeka nahradil Gustáv Husák. K posledním velkým demonstracím proti okupaci pak došlo v srpnu 1969 při výročí okupace.