Ačkoli první světová válka, dosud nejrozsáhlejší konflikt v dějinách, skončila mírem, ten rozhodně nepřinesl stabilitu. Evropa byla vyčerpána nejen vojensky a hospodářsky, ale umožnila nástup radikálním utopistickým vizím o lepším světě. Situaci ještě zhoršila pandemie španělské chřipky, která si vyžádala až desítky miliony mrtvých.
Versaillský mírový systém
Od ledna 1919 probíhala v Paříži konference o poválečném uspořádání, vedené čtveřicí hlavních vítězů, které tvořily USA, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Francie a Itálie. Problematickým bodem bylo uspořádání nových hranic ve střední a východní Evropě. Nejbolestněji územní změny dopadly na Maďarsko a Německo, které si nesly pocit ponížení a frustrace. Zásadní pro vývoj ve 20. století měla i tajná Sykesova-Picotova dohoda mezi Francií a Spojeným královstvím, která v roce 1916 znamenala rozdělení kolonií na Blízkém východě po budoucím rozpadu Osmanské říše.
Versaillská smlouva (smlouva s Německem) – 28. 6. 1919
Německo ztratilo Alsasko-Lotrinsko (Francie), Severní Šlesvicko (Dánsko), většinu Poznaňska a Západního Pruska či čst Horního Slezska (Polsko), Hlučínsko (Československo), severní část Východního Pruska (Litva) a další menší území. Zároveň přišlo o kontrolu nad městem Gdaňsk (pod mezinárodní správou), Východní Prusko tak zůstalo odděleno od zbytku země.
K zásadnímu omezení na pouhých 100 tisíc vojáků došlo u armády (na konci války měli Němci v armádě přes 4 miliony mužů). Zakázano bylo vlastnictví dělostřelectva či tanků a také branná povinnost. Německo nesmělo mít vlastní vojenské letectvo. Na 15 tisíc příslušníků bylo omezeno námořnictvo, které mělo omezené počty válečných lodí, zakázány byly ponorky.
Německo bylo zároveň označeno za hlavního viníka první světové války a byly mu vyměřeny rozsáhlé válečné reparace ve výši 132 miliard zlatých marek. Celkově mírové podmínky vedly v Německu k pocitu ponížení a frustrace.
Saintgermainská smlouva (smlouva s Rakousko-Uherskem) – 10. 9. 1919
Na území bývalé habsburské monarchie vznikly nové nezávislé státy – Československo, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (později Jugoslávie), Polsko a Maďarsko. Kromě toho Rakušané přišli o jižní Tyrolsko a Istrii (Itálie), Bukovina (Rumunsko). Naopak od Maďarů získali pohraniční oblast Burgenland.
Obdobně jako u jiných smluv museli Rakušané platit válečné reparace a došlo k omezení velikosti armády.
Neuillyská smlouva (smlouva s Bulharskem) – 27. 11. 1919
Bulharsko ztratilo Dobrudžu (Rumunsko), některé pohraniční obce na západě (Království Srbů, Chorvatů a Slovinců) a Thrákii (Řecko), čímž přišlo o přístup k Egejskému moři.
Trianonská smlouva (smlouva s Maďarskem) – 4. 6. 1920
Z pohledu Maďarů byla Trianonská smlouva pro bývalé Uhry likvidační. Nově vzniklé Maďarsko přišlo o více než 70 % území, konkrétně Slovensko a Podkarpatskou Rus (Československo), Sedmihradsko a část Banátu (Rumunsko), Chorvatsko-Slavonsko, Vojvodinu a část Banátu (Království Srbů, Chorvatů a Slovinců), Burgenland (Rakousko), přístav Fiueme / Rijeka.
Válka měla katastrofální dopad na hospodářství země a nikdy se s ponížením z Trianonu nevyrovnala.
Sèvreská smlouva (smlouva s Osmanskou říší) – 10. 8. 1920
Smlouva s Osmanskou říší přinesla ztrátu všech netureckých území a samotné Turecko mělo být značně rozparcelováno mezi vítěznými mocnostmi. Smlouva však byla odmítnuta tureckými nacionalisty, kteří dokázali zvítězit v probíhající řecko-turecké válce (1919-23). Následně byla v červenci 1923 byla podepsána smlouva v Lausanne, která ponechávala Turecku většinu území, které mělo původně připadnout Řecku.
Období politické nestability
Válka přinesla kromě smrti i miliony zraněných včetně milionů traumatizovaných vojáků, kteří se stali neúměrnou zátěží zdravotnictví jednotlivých zemí, ale i ekonomickou a sociální spodinou, podléhající diskriminaci společnosti.
Jen pár týdnů po konci války v lednu 1919 začala irská válka za nezávislost, doprovázená oboustrannými násilnostmi mezi britskými polovojenskými jednotkami a Irskou republikánskou armádou. Turci po dobytí Smyrny (Izmiru) v roce 1922 zmasakrovali desítky tisíc Řeků a Arménů, následný konec konfliktu znamenal oboustranné přesuny obyvatel. Němečtí vojáci vracející se z války ve velkém množství vstupovali do krajně pravicových polovojenských jednotek nazývaných souhrnně Freikorps, které se střetávaly zejména s komunisty a Židy. K rozsáhlým židovským pogromům docházelo ve východní Evropě a dokonce i Polsku a Maďarsku.
Bolševická revoluce
Více informací o vývoji v Rusku / Sovětském svazu ve 20. století naleznete zde.
V Rusku po uzavření míru vypukla občanská válka mezi bolševiky a bělogvardějci, v němž sice měli „bílí“ podporu ze zahraničí, ovšem v roce 1920 převzali bolševici s Rudou armádou iniciativu a vzhledem k velké počtní převaze a kontrole většího území se jim dařilo postupovat. Souběžně s tím bojovali na západě s Poláky. V roce 1922 bolševici v občanské válce definitivně zvítězili. Zemi však převzali zcela zdevastovanou, kdy průmyslová výroba oproti předválečému odbobí klesla o 66 % a zemědělská o 40 %. Snahy o přrozdělování půdy do neefektivních tzv. kolchozů vedly k nedostatku potravin. Nový režim však brutálně reagoval na povstání a vzpoury, vyvolané nespokojeností obyvatel i části vojáků. V roce 1921 bylo krvavě potlačeno povstání námořníků z Kronštadtu stejně jako mnohá rolnická povstání. Brutalitu jednání s vlastním obyvatelstvem představovala především tajná policie Čeka. Po smrti Lenina v roce 1924 moc získal Josif Vissarionovič Stalin.
Nástup fašismu v Itálii
Více informací o vývoji v Itálii ve 20. století naleznete zde.
Rozšíření volebního práva v roce 1918 vedlo k masové podpoře Italské lidové strany a Italské socialistické strany. V letech nestability 1919-20 se u moci vystřídala řada vlád a země byla paralyzována extrémním množstvím stávek či rabováním. Ve strachu z revoluce začaly vznikat malé polovojenské ultranacionalistické jednotky zvané Fasces = svazky, od nichž vznikl název fašistického hnutí. Jednu z jednotek vedl Benito Mussolini, který využil podpory elit a svých konexí k rozšíření vlivu. V roce 1921 byl již podporován i vládou, aby se svými příznivci potíral chaos. Fašisté získávali podporu zejména na venkově ve střední Itálii. Díky nevraživosti mezi jednotlivými regionálními fašistickými vůdci získával Mussolini vliv a v říjnu 1921 založil Národní fašistickou stranu.
Fašisté získávali podporu značné části obyvatelstva a 28. října 1922 došlo k „pochodu na Řím“. Král pod tlakem událostí svěřil Mussolinimu post premiéra. Ten změnil volební systém a v roce 1924 i díky tomu fašisté v parlamentu výrazně posílili. Následujícího roku byl zavražděn lídr socialistů Giacomo Matteotti, ale Mussolini v rozsáhlé politické krizi a násilí dokázal ještě posílit.
Krize v Německu
Více informací o vývoji v Německu ve 20. století naleznete zde.
Poválečné Německo zasáhla masivní inflace, kterou vláda ponechala svému osudu. Německo za války vsadilo na vítězství a státní dluh vzrostl téměř na třicetinásobek. Zpoždění s platbami válečných reparací, kterými byla země zatížena, vedlo k obsazení průmyslového Porúří Francouzi. To však bylo poslední kapkou k nevídané hyperinflaci – zatímco v roce 1914 stál 1 americký dolar zhruba 4 marky, v roce 1923 to bylo až 44,2 miliardy!
V Německu kvůli strachu z bolševické revoluce, které ještě zesílilo po krítkodobém převzetí moci socialisty v Bavorsku v dubnu 1919, elity tíhly k podpoře radikální pravice. V březnu 1920 se pravicoví extrémisté pokusili svrhnout vládu, puč pod vedením Wolfganga Kappa však byl neúspěšný. V zemi vládlo zejména v souvislosti s reparacemi značné napětí a politické násilí. V roce 1923 armáda a policie tvrdě potlačily komunistické nepokoje. 8. listopadu 1923 se o další puč pokusila v Bavorsku extrémní pravice pod vedením Adolfa Hitlera, který byl potlačen hned následující den. Vůdčí představitelé puče byli pozatýkáni a odsouzeni. Vládě se následně podařilo stabilizovat napjatou hospodářskou situaci a uhájit demokratické zřízení.
V listopadu 1923 na vrcholu krize došlo k zavedení nové měny – rentové marky, která překlenula období, dokud nebyl zaveden zlatý standard a měna přejmenována na říšskou marku. Do Něměcka následně v rámci Dawesova plánu začaly plynout rozsáhlé půjčky, které nastartovaly německou ekonomiku a krize se zdála zažehnána
„Zlatá“ 20. léta
Proměna poválečné Evropy
Docházelo k rozvoji automobilismu. Pokrok byl dosahován díky rozvoji elektřiny, zahájeno bylo v roce 1922 pravidelné rozhlasové vysílání britské BBC. Přes masivní výstavbu zůstávaly přetrvávala krize bydlení. Docházelo k racionalizaci a zefektivnění průmyslové výroby. Trh přesycen zemědělskými výrobky.
Čím dál větší roli v životě obyvatel hrál volný čas a zábava. Ve 20. letech rostl význam filmu. Ten byl zpočátku němý (populární byly grotesky), ke konci desetiletí se již objevovaly i filmy se zvukem. Mezi muži rostla popularita profesionálního sportu, zejména fotbalu.
Vyššímu umění dominovalo avantgardní umění a styly jako kubismus ve výtvarném umění nebo dadaismus a surrealismus. Mezi „vysokou“ a „nízkou“ kulturou se vytvořila hluboká propast, která se následně ještě vyhrotila nástupem fašismu.
Krátký obrat k demokracii
Po první světové válce s výjimkou Sovětského svazu většina zemí v Evropě včetně Kavkazu alespoň přechodně přijala demokracii. Fenomén masové politiky s rozsáhlým rozšířením množství voličů však zároveň znamenal potenciál pro mobilizaci u nedemokratických politických stran. S poměrným politickým systémem, který byl doménou většiny zemí kontinentální Evropy, vznikaly mnohdy nestabilní koaliční vlády. Pouze vyspělé země na západě a severu Evropy, které vyšly vítězně z války (Spojené království a Francie) nebo zůstaly neutrální (skandinávské země, Nizozemsko, Belgie nebo Švýcarsko) disponovaly pluralitní a zavedenou demokracií. Poválečnou krizi nakonec z nových demokracií přežil tento způsob vlády pouze ve Finsku a Československu.
Mírová spolupráce s Německem
Klíčem k mírovému uspořádání Evropy po první světové válce byla normalizace vztahů mezi Německem a Francií ve druhé polovině 20. let. Proti tomu se však navzory snaze mnohonásobného francouzského premiéra Aristida Brianda stavěla francouzská veřejnost. Naopak pragmaticky viděl situaci německý ministr zahraničí Gustav Stresemann, který věděl, že diplomaticky izolované a vojensky slabé Německo nemůže získat svou převahu zpět. V říjnu 1925 byly podepsány locarnské dohody, které měly garantovat západní (nikoli však východní) hranice Německa a vytvořit demilitarizované pásmo v Porýní. Přijetí usnadnilo cestu Německa do Společnosti národů v září 1926. Zatímco západní mocnosti (včetně německých představitelů, byť se oficiálně museli vzdát nároků na Alsasko-Lotrinsko) v dohodách viděli své vítězství, země na východních hranicích Německa, zejména pak Polsko, měly důvod k obavám. Navíc Francie ani Spojené království neměly příliš zájem se v otázce východních hranic příliš angažovat a Němci se nehodlali smířit s aktuálním uspořádáním.
Na německé straně však brzy vyvstalo roztrpčení, že ani přes určité ústupky nedošlo ke konci okupace Porýní dohodovými vojsky. Navíc úprava platby reparací, stanovená v roce 1924 Dawesovým plánem na konci 20. let začala opět výrazně zatěžovat německou ekonomiku. V roce 1929 proto byl vytvořen nový – Youngův plán, který měl splátky snížit, ale prodloužit dobu splácení až od roku 1988. Němečtí nacionalisté dokázali o otázce vyvolat referendum, které však výměnou za odchod spojeneckých vojáků skončilo přijetím plánu. V červnu 1930 se tak zahraniční vojska z Porýní stáhla, o pět let dříve, než stanovila Versaillská smlouva.
Vidina trvalé prosperity
Spojené království Velké Británie a Severního Irska po krátkodobém poválečném růstu ve 20. letech čelila ekonomickým a sociálním obtížím, následovaných ztrátou Irska, přesto se režim těšil vysoké legitimitě. Francie přetrpěla poltickou nestabilitu z let 1925-26 a pod vedením Rymonda Poincarého krizi v následujících letech zažehnala. Výrazně se však od západních demokracií nadále odlišovalo Německo. Ve druhé polovině 20. let tam sice došlo k výraznému ekonomickému růstu a zvyšování životní úrovně, ovšem v německém obyvatelstvu přetrvával pocit frustrace z porážky a snaha o překreslování hranic zejména na východě. Přesto oslabovala podpora komunistů a krajní pravice a ve volbách 1928 zvítězila sociální demokracie, ovšem mezitím začaly vyplouvat na povrch dosud překrývané problémy.
Autoritářství na vzestupu
Ve střední a východní Evropě v druhé polovině 20. let demokratické režimy s výjimkou Československa ustupovaly autoritářským tendencím. V Maďarsku byla demokracie silně omezena, v Rakousku se prohlubovala propast mezi různými ideologiemi. Nestabilita v Polsku vedla v květnu 1926 k převratu generála Pilsudského za podpory části armády. Polský příklad krátce nato následovala i Litva, naopak demokratickou vládu s obtížemi uhájilo Lotyšsko, Estonsko a Finsko. Balkán, zejména Řecko, Bulharsko a Albánie, se zmítal v politickém násilí. Také Rumunsko, ohrožované územními nároky Maďarska a silnou maďarskou menšinou, prodělalo politickou krizi a ekonomické problémy. Království Srbů, Chorvatů a Slovinců čelilo na všech stranách územním požadavkům sousedních zemí a velké vnitřní nestabilitě založené na rozdílných zájmech především pravoslavných Srbů a katolických Chorvatů. Po zastřelení tří chorvatských poslanců došlo k utužení vlády a v říjnu 1929 k novému názvu Jugoslávie.
V Itálii Mussolini upevnil své vztahy s Vatikánem, čímž eliminoval hrozbu své vládě ze strany katolické církve. Ve Španělsku vládla umírněná diktatura, Portugalsko bylo stiženo chronickou nestabilitou a po puči v roce 1926 převzala moc v zemi armáda.
Sovětské represe
Ve 20. letech probíhal masivní růst průmyslové a zemědělské výroby, ovšem až v letech 1927-28 dosáhl úrovně z roku 1913. Důležitým mezníkem bylo upevnění moci ze strany Stalina, který dokázal od moci odstavit své odpůrce včetně Lva Trockého, který byl v roce 1927 vyloučen ze strany a vyslán do vyhnanství.
V zimě 1927-28 rolníci odmítli rolníci prodávat pod cenou obilí a začali ho hromadit. Stalin odpověděl útlakem, rekvírováním a nucenou kolektivizací. V letech 1932-33 došlo k rozsáhlému hladomoru, zejména na Ukrajině, v jehož důsledku zemřely až zhruba 3 miliony obyvatel.
Za cenu mizerných pracovních podmínek došlo k masivní industrializaci.
Černý čtvrtek a ekonomická krize
Krach na newyorské burze
Mezi čtvrtkem 24. a úterým 29. října 1929 po letech růstu došlo ke krachu na burze v New Yorku a rozsáhlému poklesu akcií, které množství lidí připravilo o úspory. Průmyslová produkce dramaticky poklesla, zatímco nezaměstnanost vystřelila vzhůru. Spojené státy následované evropskými zeměmi sahaly k protekcionismu a uvalování vysokých cel na zahraniční výrobky ve snaze ochránit domácí trh. Průměrná výše cel ve Francii dosáhla v roce 1931 38 %, v Československu dokonce 50 %. I Spojené království, těžící z volného obchodu, přistoupilo v roce 1932 k zavedení všeobecné sazby 10 %. Každá jednotlivá země navíc hledala vlastní východisko z krize, což ji ještě prodlužovalo. Panické vybírání hotovosti ze strany veřenosti vedl k potížím bank – zkrachovala největší rakouská nebo druhá největší německá banka. Pod tlakem byly prakticky všechny významné evropské měny.
Úplného ekonomického dna dosáhly evropské ekonomiky v roce 1932 – Spojené království, Švédsko a Itálie dosáhli poklesu o více než 7 %, Belgie 10 %, Německo a Jugoslávie 17 %, Polsko téměř 25 %. Zpočátku málo postižená Francie později upadla do rozsáhlé krize a v roce 1936 její vývoz činil pouze polovinu objemu z roku 1929.
Rozsáhlá chudoba zasáhla zejména země střední a východní Evropy. Mezi nimi i Německo, které v letech 1929-32 postihl pokles průmyslové produkce o polovinu a růst nezaměstnanosti na zhruba třetinu práceschopného obyvatel. Krize však jednotlivé regiony nepostihla rovnoměrně – například jižní Anglie byla mnohem méně zasažena než střední a severní Anglie, případně v Německu Východní Prusko méně než například Sasko.
Krize vyvolávala napětí ve společnosti, které se otáčelo proti Židům, zaměstnaným ženám nebo ekonomicky neproduktivním, zejména postiženým. Popularitu ještě před nástupem nacismu v Německu získávala v různých zemích eugenika, která usilovala o rasovou čistotu. Zároveň docházelo k vyhrocení konfliktů mezi radikální levicí a pravicí. V důsledku krize získávali podporu především fašisté.
Hitler německým kancléřem
Těžce poškozená německá ekonomika vedla k radikalizaci společnosti. Koalice vzešlá z voleb 1928 se rozpadla a kancléř Heinrich Brüning rozpustil říšský sněm a rozhodl se vládnout podle prezidentských dekretů. V předčasných volbách v roce 1930 pak výrazně posílili dosud okrajoví nacisté, kteří získali 18,3 % hlasů. Brüning v dané situaci, krátce předtím, než byl propuštěn prezidentem Hindenburgem, nakonec dosáhl zrušení reparací pro Německo. Neschopnost stran na levici se spojit proti nacistům, neustálé střety mezi polovojenskými jednotkami nacistů a komunistů, slábnoucí podpora demokracie a slib radikální změny nakonec vedly k úspěchu nacistické strany NSDAP, která v červenci 1932 při volbách do Říšského sněmu zvítězila s 37,3 % hlasů. Hitler však i kvůli nesouhlasu Hindenburga nedokázal sestavit koalici pod svým vedením a stávající vládě Franze von Papena následně byla vyslovena nedůvěra. V předčasných volbách v listopadu 1932 sice nacisté oslabili na 33,1 %, ale v patové situaci byl říšským kancléřem 30. ledna 1933 jmenován Adolf Hitler.
Ten během zhruba půl roku upevnil svou moc zejména díky teroru vůči odpůrcům, převážně komunistům. Následně 30. června 1934 během tzv. noci dlouhých nožů nechal zavraždit Ernsta Röhma, velitele polovojenských jednotek SA, a další prominentní odpůrce. Když v srpnu 1934 zemřel uctívaný prezident Hindenburg, převzal Hitler i jeho pravomoci.
Na cestě z krize
První se z krize dostávalo Spojené království, které v roce 1934 jako první překonalo úroveň průmyslové výroby z roku 1929, byť zčásti kvůli slabému růstu ve 20. letech. V zemi však zůstávaly velmi silně postižené některé regiony a vládní snaha o vyrovnaný rozpočet vedl k sociálním nepokojům. Ekonomickému růstu napomáhalo stavebnictví, zejména díky levným hypotékám docházelo k masivní výstavbě bydlení.
Dramatické škrty během krize měly negativní dopad na ekonomiku Francie. Vláda se mnoho let bránila devalvaci franku po vzoru USA a Spojeného království a krize se protáhla až do konce 30. let, kdy veřejné finance čelily výzvě v podobě nutnosti zbrojení.
Vysoká nezaměstnanost postihla Skandinávii, ovšem místo podpory extrémismu nakonec všechny země dospěly k politické konsolidaci s podporou sociálního státu.
Těžce krize zasáhla Itálii, která se ještě dlouho po černém čtvrtku potýkala se slabou průmyslovou produkcí a poklesem reálných mezd. Vláda výrazně zvýšila své zásahy do hospodářství a podporovala veřejné práce. Slabé výsledky oživení nakonec vedly Mussoliniho k zastření ekonomických otázek touhou po imperiální slávě a vpádu do Etiopie v roce 1935.
K masivnímu ekonomickému růstu navzdory chybějícímu plánu nacistů, jak situaci řešit, došlo v Německu. Vláda investovala zejména do infrastrukturních projektů. Nebývalý rozvoj zažil automobilový průmysl. Nedostatek zahraničních devíz k nákupu potřebných surovin vedl k obchodu se zeměmi jihovýchodní Evropy, které na úvěr prodávaly suroviny a následně získávaly hotové výrobky z Německa. Ve druhé polovině 30. let se však do popředí dostával projekt znovuvyzbrojení německé armády.
Vzestup fašismu
Na počátku 30. let došlo v Evropě k rostoucí popularitě fašismu. Ten měl v různých zemích různou podobu a vzhledem k silnému nacionalistickému nádechu zdaleka nedošlo k takové míře mezinárodní spolupráce mezi fašisty jako v případě komunistické Kominterny.
Jen malého ohlasu dosáhla radikální pravice v zavedených demokraciích jako ve Spojeném království, kde Britský svaz fašistů dosáhl na vrcholu pouze 50 tisíc členů, ve Skandinávii, Nizozemsku, krátké trvání měla popularita fašistů v Irsku nebo Belgii. Výjimkou byla Francie, kde sice otevřeně fašistické strany nedosáhly popularity, ale skrytá podpora konzervativního nacionalismu nakonec vedla po porážce Francie ve druhé světové válce ke spolupráci s nacisty.
Nejzranitelnější ze západních zemí bylo Španělsko. Po pádu diktatury Prima de Rivery získaly ve volbách v roce 1931 většinu levicové strany, jejich podpora demokracie a republiky byla spíše vlažná. O dva roky později zvítězila nesourodá pravice, ovšem nejdůležitější fašistické hnutí Španělská falanga měla jen mizivou podporu. Vzpoura generála Francisca Franca, která vedla k občanské válce, nakonec fašisty do značné míry sjednotila.
Ve střední a východní Evropě získali fašisté rozsáhlejší podporu v Rakousku, Rumunsku a Maďarsku. V rakouském případě měl zásadní vliv nástup Hitlera k moci v sousedním Německu. V reakci na to rakouský kancléř Engelbert Dollfuss rozpustil parlament a zavedl autoritativní režim. V únoru 1934 následně rozdrtil socialistické povstání a socialismus postavil mimo zákon. Dollfusse následně zastřelili nacisté, ale až do roku 1938 u moci zůstala konzervativní, nikoli fašistická pravice. V případě Rumunska pod vedením Cornelia Zeley Codreaunua fašistické hnutí Legie archanděla Michaela, jemuž se přezdívalo Železná garda, získávalo popularitu v důsledku zemědělské krize, ze které byly obviňovány menšiny, zejména Židé. Rostoucí úspěchy fašistů vyděsily krále Karla II., který v roce 1938 rozpustil parlament, zavedl diktaturu a Legii zakázal. V Maďarsku se úspěch fašismu pojil zejména s frustrací po ztrátě rozsáhlých území v první světové válce, ovšem až v roce 1937 vzniklo větší fašistické hnutí – Maďarská národně socialistická strana, z níž se v roce 1939 stala Strana Šípových křížů.
Vliv fašistů byl naopak omezen v zemích, kde vládly autoritativní režimy jako v Estonsku, Lotyšsku, Bulharsku nebo Řecku.
Na cestě k válce
Zbrojení a italský vpád do Etiopie
Přestože v mnoha západních zemích sílilo pacifistické hnutí a další skupiny žádající odzbrojení (například i v Německu existovala rozsáhlá protiválečně smýšlející skupina obyvatel zejména na levici), ve 30. letech zároveň došlo k několika územním expanzím, které výrazně oslabovaly prestiž Společnosti národů, která měla dohlížet na mírové uspořádání. Většina zemí včetně Francie, které neměly dostatečné záruky na pomoc při obraně od ostatních zemí, tak nehodlaly oslabovat své ozbrojené síly. Této situace využil Hitler, který požadoval navýšení velikosti německých ozbrojených sil, aby se mohla země bránit.
V březnu 1935 Hitler oznámil vyzbrojení nových 36 divizí a odkryl existenci vojenského letectva, čímž výrazně porušil podmínky Versaillské smlouvy. Západ protestoval, ale nic zásadního nepodnikl. Spojené království dokonce umožnilo legálně navýšit počty válečných lodí německému námořnictvu, čímž vyvolaly odpor u Francouzů. Již neskrývané zbrojení u mnoha evropských zemí vyvolalo obavy a hledaly způsob, jak hrozbě čelit. Polsko v roce 1934 podepsalo s Německem smlouvu o neútočení, Sovětský svaz navázal diplomatické styky se Spojeným královstvím, Francií a USA, zároveň vstoupil do Společnosti národů. Proti německé expanzi dokonce vystupovala i fašistická Itálie.
Zásadní změna však nastala ve chvíli, kdy Itálie v říjnu 1935 vtrhla do Etiopie. Západní demokracie, nepřipravené na válku, se zmohly jen na diplomatický odpor a nicotné ekonomické sankce. Na veřejnost dokonce prosákly zprávy, že Spojené království a Francie chystají s Itálií urovnání, což způsobilo šok a vedlo ke ztrátě důvěry u dalších evropských zemí. Diplomatická izolace Itálie nakonec vedla k posílení vztahů s Německem, které při agresi zůstalo neutrální. Itálie, která se ještě nedávno snažila zabránit případnému německému obsazení Rakouska, nyní spěla k budoucí alianci s Německem a umožnila Hitlerovi k dalšímu důležitému kroku – umístění vojenských jednotek do demilitarizovaného Porýní v březnu 1936. Přestože byly do oblasti vyslány jen nevelké síly, propagandistický účinek na německou veřejnost byl obrovský. Francie ani Spojené království nevyvinuly žádné hmatatelné úsilí o zabránění tomuto kroku a neměly k tomu ani podporu domácího veřejného mínění.
Německo, které se však ocitlo na křižovatce, zda usilovat o tzv. autarkii, tedy hospodářskou soběstačnost, nebo vše vsadit na rychlé zbrojení, však díky Hitlerovi zvolilo v dalším čtyřletém plánu druhou variantu.
Dikatatura jako převládající zřízení
Diktatury ve 30. letech získávaly na popularitě na úkor demokracií. Relativně umírněnou formu měly v Estonsku, Polsku nebo Portugalsku. V Řecku byl vládnoucí generál Metaxas značně závislý na králi a armádě. V Maďarsku pod vedením Miklose Horthyho vládlo autoritářství, ale fašisté byli perzekvováni.
Od většiny diktatur v Evropě se zásadně odlišovaly tři – nacistická v Německu, fašistická v Itálii a bolševická v Sovětském svazu. Ty vykazovaly podobnosti jako naprosté ovládnutí společnosti, terorizování odpůrců a menšin, zbožštění vůdce a neúnavná mobilizace monopolní stranou. Své obyvatelstvo se zároveň snažily „vychovávat“
SSSR
Ve 30. letech se po upevnění moci Stalinem režim se bolševický systém vládnutí proměnil ve stalinismus, zcela vzdálený myšlence kolektivního vedení. „Diktatura proletariátu“ byla Stalinovou diktaturou. V roce 1936 byla vydána nová ústava, která však neměla nic společného s reálným soudnictvím a občané byli zcela vystaveni Stalinově a stranické zvůli. Venkov byl vystaven nucené kolektivizaci, která vedla v prvních letech k potravinovému nedostatku. Rozběhla se masivní industrializace, ale také ideologický aktivismus a kariérismus lidí, kterým se v rámci komunistické strany rozšířily možnosti dosažení moci a různých výhod.
Ústřední výbor strany se proměňoval v nástroj Stalinovy moci, sám Stalin se obklopoval hrstkou nejloajálnějších členů a nechal budovat kult své osobnosti. Stalin se zaboval svých potenciálních nepřátel v nejvyšších kruzích – v roce 1934 byl zastřelen člen politbyra Kirov, uvězněni a následně zastřeleni byli Zinovjev a Kameněv, desítky tisíc dalších byly deportovány na Sibiř a téměř 300 tisíc členů propuštěno ze strany. V letech 1937-38 následovaly další rozsáhlé čistky, které byly poháněny Stalinovou naprostou paranoiou. Na teroru se přitom podílely tisíce přisluhovačů režimu, podporovalo se udavačství. Při rostoucí hrozbě války s nacistickým Německem přitom Stalin neváhal rozvrátit Rudou armádu, během čistky bylo nuceno odejít zhruba 30 tisíc důstojníků, z čehož 20 tisíc bylo popraveno.
Itálie
V Itálii nedosáhla perzekuce takové úrovně jako v SSSR nebo Německu. V letech 1925-26 sice proběhla čistka nejradikálnějších odpůrců, ovšem poté se represe omezily na nejhlasitější komunisty a jiné antifašisty, trest smrti byl vykonáván velmi sporadicky. Teprve od roku 1933 bylo povinností pro zaměstnance ve státním aparátu členství ve straně. Oblibu si získávalo volnočasové vyžití (zejména sport), které finančně podporoval režim.
Mussolini měl masovou podporu veřejnosti, která ještě narostla po obsazení Etiopie v roce 1936. V důsledku zhoršující se životní úrovně nadšení pro fašismus ustupovalo, a proto Mussolini vedl stranu k větší radikalizaci a přijetí rasových zákonů po vzoru Německa (přestože v Itálii žila jen nepočetná židovská menšina).
Německo
Německý nacismus v počátcích do značné míry vycházel z italského vzoru, oba režimy byly silně nacionalistické a militaristické, ovšem zároveň měly spoustu odlišností. Nacismus byl radikálnější, dynamičtější a výbojnější. Hitler navíc nemusel při převzetí moci budovat svou pozici v rámci strany, neboť již z minulosti měl unikátní postavení, a na rozdíl od Mussoliniho měl po smrti Hindenburga totální moc. Hlavními cíli nacismu bylo „odstranění Židů“ a získání „životního prostoru“.
Perzekuce Židů v Německu byla tvrdá. První vlna omezení přišla už v dubnu 1933, následně v září 1935 Norimberskými zákony došlo k vytlačování Židů z veřejného prostoru a následně během tzv. „křišťálové noci“ z 9. na 10. listopadu došlo k rozsáhlým protižidovským pogromům. Velkou roli při vylučování Židů hrála eugenika a instituce SS (v překladu Ochranný oddíl), které mělo dbát na rasovou čistotu a odhlížet na koncentrační tábory.
Skutečně masově byly nacistickou ideologií indoktrinovány děti, jejichž účast v mládežnické organizaci Hitlerovy děti (Hitlerjugend) byla od roku 1936 povinná.
Porážka levice
Zatímco pravice v Evropě 30. let zažívala rozmach, opačnou situací procházela levice. Ta sice vládla ve Skandinávii, ale měla poměrně malý vliv jinde. Zdánlivý zvrat nastal poté, co Stalin v roce 1934 umožnil spolupráci zahraničních komunistů s umírněnou levicí. Ve Francii v roce 1936, již pod dojmem nebezpečí agresivního Německa, volby vyhrála Lidová fronta, sjednocená koalice levicových stran. Vláda pod vedením Léona Bluma, prvního socialistického a židovského premiéra Francie, provedla sociální reformy, ovšem francouzská ekonomika se dostávala pod silný tlak. Když senát v roce 1937 odmítl udělit vládě rozsáhlejší pravomoci pro boj s finančními problémy, Blum odstoupil a premiérem se stal radikální Camille Chautemps, který zrušil Blumovy sociální reformy, ale krizi nevyřešil. V březnu 1938 ho opět vystřídal Blum, ale ve vyhrocené situaci vydržel u vlády pouhých 26 dnů.
Španělská občanská válka
Zápas levice o moc ve Francii však byl brzy zastíněn vývojem ve Španělsku. Ta vládla v zemi od roku 1931, ovšem u pravicových sil neměla republika prakticky žádnou hodnotu. V roce 1933 ve volbách zvítězila pravicová koalice CEDA. Následovaly represe proti zástupcům levice, ale v roce 1936 se koalice rozpadla a byly vypsány nové volby. Lidová fronta, tvořená republikány a socialisty, sice volby vyhrála, ale nejednotní socialisté následně odmítli účast ve vládě a republikáni tak měli pouze slabou pozici. Část armádních špiček plánovala hned po volbách puč, ale vláda reagovala degradací hlavních pučistů. Nakonec však 17. července 1936 vypukla ve Španělském Maroku a na Kanárských ostrovech vzpoura, která se rychle přesunula i do pevninského Španělska.
K překvapení pučistů se však na stranu republiky, byť mnohdy vlažně, postavila na východě a jihu země armáda a policie. Povstání tak přerostlo v dlouhou občanskou válku.
Obě strany se v ní dopouštěly zvěrstev i na civilistech. Poměrně vyrovnané síly obou stran se na přelomu července a srpna 1936 začaly otáčet ve prospěch nacionalistů, které začalo podporovat Německo s Itálií a následně i Portugalsko. Naopak životně důležitou pomoc republikánům odmítly poskytnout Francie se Spojeným královstvím, které se snažily zabránit eskalaci v mezinárodní konflikt. Nejednotné republikánské síly tak vojenským materiálem podpořil pouze Sovětský svaz, Mexiko a desítky tisíc dobrovolníků z různých zemí v rámci tzv. Interbrigád. Nacionalisté postupovali jen velmi pomalu, což Francovi, který se do čela nacionalistických sil dostal na podzim 1936, zároveň dávalo možnost zavést účinný teror a průběžně se vypořádávat s odpůrci na obsazených územích. Německo a Itálie, které mohly v konfliktu otestovat své zbraně, bombardovali i civilní cíle. 26. dubna 1937 proběhl nálet na baskické město Guernica, které bylo prakticky srovnáno se zemí. Na podzim 1937 ztratili republikáni Baskicko, na jaře 1938 nacionalisté rozdělili republikánské síly na dvě části. Zásadní negativní dopad na morálku republikánských sil měla Mnichovská dohoda na konci září 1938. V lednu až únoru 1939 padlo Katalánsko, 26. března Madrid a do konce března všechna zbývající území.
Španělská občanská válka měla devastační vliv na celou zemi, ze které se vzpamatovávala celá desetiletí. Počet obětí dosáhl dle odhadů několik set tisíc mrtvých, dle některých zdrojů i přes milion.
Předválečná krize
Přestože se Německo již v roce 1937 ocitlo v problémech s nedostatkem surovin pro zbrojní průmyslu, Hitlerův nekompromisní postoj vedl nejen k odvolání ministra hospodářství Hjalmara Schachta, ale i například neefektivnímu zpracování železné rudy s nízkým podílem železa jen kvůli rychlému dozbrojení. Průmyslníci z Porúří, kde byl soustředěn těžký průmysl se však s vidinou zisků po územní expanzi podvolili.
Velké problémy se zbrojením doprovázely Itálii, která kromě neefektivity navíc značnou část zdrojů poslala do Španělska nacionalistům a na válku nebyla připravena. Sověti při vyzbrojování trpěli zejména Stalinovými čistkami. Spojené království bylo nuceno část svých zdrojů věnovat udržení situace v koloniích, zejména v Indii a Palestině a na Německo postupně začalo ztrácet. Přední představitelé proto začali hrát o čas, aby válku minimálně oddálili. Ani Francie sužovaná ekonomickými problémy se nedokázala přizpůsobit německému tempu a obranný rozpočet na rok 1938 byl dokonce snížen. Největší slabinou byl obrovský nepoměr ve vzdušných silách.
Západní demokracie ve snaze zabránit válce se silným Německem, se uchýlily k politice appeasmentu, tedy usmiřování. V listopadu 1937 se šéf britské Sněmovny lordů a následně ministr zahraničí lord Halifax sešel s Hitlerem, kde se řešila budoucnost Rakouska, Československa a Gdaňsku. Halifax, který uvěřil Hitlerovi ohledně německých nenásilných záměrů, trochu uklidnil britskou paniku z vývoje. Stále více ve vleku Spojeného království se ocitala Francie, oslabená vnitřní politickou nestabilitou.
V únoru 1938 došlo k reorganizaci nacistického vedení, kdy Hitler nahradil na jeho vkus příliš konzervativního ministra zahraničí Konstantina von Neuratha zastáncem agresivní linie Joachimem von Ribbentropem a část armádního velení. 15. března 1938 pak došlo k anexi Rakouska.
Mnichovská dohoda
Následně se Hitlerova pozornost přesunula k Československu. Spojené království bylo bez ochoty k vojenské intervenci a Francie se neodhodlala vystupovat jinak. Hitler ve snaze odradit západní spojence od vojenské reakce využil sudetských Němců, aby stupňoval své požadavky na odstoupení Sudet. 15. září 1938 se ze schůzky s Hitlerem vrátil ministerský předseda Neville Chamberlain s nadějí na dohodu. O týden později však Hitler žádal, aby k rozhodnutí o okupaci Sudet došlo do 1. října, jinak je zabere silou. Na 29. září 1938 byla za účasti Německa, Itálie, Spojeného království a Francie do Mnichova svolána konference, na níž zástupci souhlasili se zabráním Sudet ze strany Německa. Britský premiér se z Mnichova za nadšení britské veřejnosti vracel s dosažením „míru pro naši dobu“.
Teprve po obsazení zbytku Československa 15. března 1939 (Slovensko o den dříve vytvořilo vlastní loutkový stát závislý na Německu), ze kterého se stal Protektorát Čechy a Morava, západní představitelé pochopili, že Hitlerovi nelze věřit a ani další ústupky k míru nepovedou. Na konci března tak Spojené království následované Francií dali bezpečnostní záruky Polsku, které přitom v předchozí krizi zabralo od Československa Těšínsko. Ve prospěch obrany Polska se hovořilo i veřejné mínění u Spojenců. Němci měli záminku v podobě vytvoření koridoru do Východního Pruska, tedy předání kontroly nad městem Gdaňsk, což Poláci opakovaně odmítli.
K šokující zápletce došlo 23. srpna 1939, kdy Německo a SSSR, dva vzájemně se nenávidějící se režimy, rukou svých ministrů zahraničí podepsali pakt o neútočení a v tajném dodatku si rozdělili sféru vlivu ve východní Evropě. 1. září Německo zaútočilo na Polsko a přestože se Chamberlain nejprve pokusil zajistit diplomatická jednání s Hitlerem, rezolutní odmítnutí ze strany britského parlamentu nakonec vedlo k zaslání ultimáta Německu. Když Němci neodpověděli, Spojené království následované Francií 3. září vyhlásily válku Německu.