Země na rozcestí
Více informací o vývoji v Evropě na přelomu 19. a 20. století naleznete zde.
Ačkoli k politickému sjednocení země došlo v roce 1861, přesto Itálie zůstávala rozdělena zejména na bohatý průmyslový sever a chudý zemědělsky orientovaný jih, do značné míry ovládaný mafií. Zemi kvůli chudobě opuštěly až statisíce obyvatel ročně, které mířily nejčastěji do Spojených států amerických.
První světová válka
Více informací o vývoji na frontách naleznete zde.
Přestože se Itálie ve druhé polovině 19. století stala spojencem Německa a Rakouska-Uherska v rámci Trojspolku, ovšem po začátku války vyhlásila nejprve neutralitu a poté 23. května 1915 vstoupila na straně Dohody do války.
Italská armáda na severu zaútočila proti svým bývalým spojencům z Rakouska-Uherska, ovšem vzhledem k převážně vysokohorskému terénu měli obránci výhodu a Italové nedosáhli výraznějších úspěchů. Italové se opakovaně v celkem 11 bitvách na řece Soči pokoušeli prolomit rakouskou obranu, ale za cenu obrovských ztrát nedosáhli prakticky žádného postupu. Úspěšnější byla rakouská ofenzíva v jižním Tyrolsku v květnu 1916, ruská ofenzíva na východní frontě však donutila Rakušany odeslat řadu jednotek z italské fronty, kvůli čemuž nakonec došlo k ústupu prakticky na původní pozice.
Fronta byla následně přes periodické italské útoky až do podzimu 1917 prakticky beze změny, poté ale v bitvě u Caporetta i za přispění německých sil Italové utrpěli výraznou porážku. Útočníci dobyli několik obranných linií a Italové jen s vypětím sil dokázali ofenzívu zastavit na řece Piavě. Němci následně přesunuli většinu svých sil na západní frontu. V létě 1918 se Rakousko-Uhersko ještě pokusilo o ofenzívu, ovšem bylo poraženo. V říjnu 1918 pak proti vyčerpaným rakouským silám zaútočili Italové a v bitvě u Vittorio Veneta dokázali zvítězit a přinutili Rakousko-Uhersko jednat o příměří.
Nástup fašismu
Více informací o vývoji v Evropě naleznete zde.
Rozšíření volebního práva v roce 1918 vedlo k masové podpoře Italské lidové strany a Italské socialistické strany. V letech nestability 1919-20 se u moci vystřídala řada vlád a země byla paralyzována extrémním množstvím stávek či rabováním. Ve strachu z revoluce začaly vznikat malé polovojenské ultranacionalistické jednotky zvané Fasces = svazky, od nichž vznikl název fašistického hnutí. Jednu z jednotek vedl Benito Mussolini, který využil podpory elit a svých konexí k rozšíření vlivu. V roce 1921 byl již podporován i vládou, aby se svými příznivci potíral chaos. Fašisté získávali podporu zejména na venkově ve střední Itálii. Díky nevraživosti mezi jednotlivými regionálními fašistickými vůdci získával Mussolini vliv a v říjnu 1921 založil Národní fašistickou stranu.
Fašisté získávali podporu značné části obyvatelstva a 28. října 1922 došlo k „pochodu na Řím“. Král pod tlakem událostí svěřil Mussolinimu post premiéra. Ten změnil volební systém a v roce 1924 i díky tomu fašisté v parlamentu výrazně posílili. Následujícího roku byl zavražděn lídr socialistů Giacomo Matteotti, ale Mussolini v rozsáhlé politické krizi a násilí dokázal ještě posílit.
Druhá světová válka
Více informací o vývoji na frontách naleznete zde.
Poválečný vývoj
Více informací o vývoji v Evropě naleznete zde.
Itálie, které po předchozích více než dvacet let vládli fašisté, byla poražena, ale její porážka neměla tak dalekosáhlé důsledky jako v jiných zemích Osy. Z obav před represí sice dobrovolně na konci války či po ní odcházeli italští obyvatelé zejména z Jugoslávie, ovšem na domácí půdě se zastupci režimu nemuseli obávat přísných trestů za svou minulost. Většina odsouzených patřila k zástupcům Italské sociální republiky, vzniklé jako Německem okupovaný loutkový stát v roce 1943, zločiny před tímto rokem se prakticky nebraly v potaz a většina viníků navíc byla brzy amnestována.
V roce 1946 byla po referendu zrušena monarchie a zavedena republika. Posilující komunisté však vzhledem k rozporům a situaci v Evropě byli v roce 1947 vyloučeni z vlády a v následujících volbách rozhodujícím způsobem posílili křesťanští demokraté.
Země se navzdory silnému vlivu komunistů připojila k Marshallově plánu, v roce 1949 se stala zakládajícím členem NATO a v roce 1958 Evropského hospodářského společenství. V 50. a 60. letech 20. století byl dokonce masivnímu ekonomickému růstu v zemi přiřazen pojem „italský hospodářský zázrak“. Přerod zemědělské země v průmyslovou velmoc zároveň znamenal vnitřní migraci na sever a výrazné zvýšení životní úrovně obyvatel. Na počátku 70. let se však růst vyčerpal a zemi začaly pronásledovat politické nepokoje během tzv. olověných let, doprovázených teroristickými útok levicových i pravicových extremistů. Přesto je země od založení v roce 1975 členem skupiny G6, respektive jejích nástupců G7 (1976-1997 a 2014-) a G8 (1997-2014), které sdružují nejvýkonnější světové ekonomiky.