Éra stagflace
Na přelomu 60. a 70. let 20. století se ekonomický růst předchozích dvou desetiletí vyčerpal. Ke zhoršení ekonomické situace přispěla devalvace amerického dolaru kvůli nákladné válce ve Vietnamu, které následně vedlo k obdobnému kroku v zemích západní Evropy, zásadním momentem však byla v roce 1973 ropná krize, vyvolaná snížením těžby ropy ze strany zemí sdružených v organizaci OPEC v reakci na podporu Izraele během Jomkipurské války. Tento krok vedl k významnému růstu cen ropy, který tvrdě dopadl na západní Evropu jako významného dovozce této suroviny. Vysoké ceny, které se do roku 1980 až zpětinásobily, zároveň přispěly k tzv. stagflaci, kombinaci ekonomické stagnace a vysoké inflace.
Významný vliv odborových organizací vedl k tlaku na zachování zaměstnanosti a růstu mezd, přesto rostla nezaměstnanost a země západní Evropy byly sužovány stávkami pracujících; z průmyslového srdce Evropy, jakými byla Spolková republika Německo (SRN) nebo Benelux, se vraceli zpět domů statisíce zahraničních dělníků, kteří přišli v předchozím období.
Postupně se měnila struktura ekonomik na západě Evropy, které od těžkého průmyslu přecházely na stále větší podíl terciárního sektoru – služeb. To se neobešlo bez sociálního pnutí jako v případě odklonu od těžby uhlí ve Spojeném království. Rozsáhlejším nepokojům však bránil štědrý sociální systém.
Separatismus a terorismus
V 70. letech se objevil separatismus v některých evropských regionech, z nichž nejvýznamnější bylo Baskicko ve Španělsku a Severní Irsko ve Spojeném království. Snahy o baskickou nezávislost zaštítila zejména radikální organizace ETA, která se neštítila atentátů na představitele španělské moci (politiky, policii nebo armádu), které odnášelo i civilní obyvatelstvo, jež postupně ztrácelo sympatie k teroristickým metodám.
V převážně protestantském Severním Irsku se o sjednocení s katolickým Irskem snažila IRA (Irská republikánská armáda), které významně pomohla v získání popularity tzv. Krvavá neděle v lednu 1972, kdy po zásahu britských ozbrojených sil zemřelo 13 civilistů. Většina obyvatel si přesto přála zůstat součástí Spojeného království, což situaci komplikovalo. Severní Irsko se tak stalo dějištěm desítek let teroru.
Levicový radikalismus zasáhl i SRN, kde se však největší teroristický útok spáchala (byť zřejmě s podporou německé radikální levice) palestinská organizace Černé září, která během letních olympijských her v Mnichově v září 1972 zaútočila na izraelskou sportovní výpravu a zabila jedenáct jejich členů a jednoho policistu.
V Itálii byla v 70. letech aktivní řada krajně levicových organizací, z nichž největšího významu měly Rudé brigády, zaměřující se nejdřív na únosy a vraždy podnikatelů, později se přeorientovaly na politické představitele. Nejvýznamnějším únosem byl v březnu 1978 bývalý premiér Aldo Mora, za jehož propuštění bylo požadováno propuštění všech „politických“ vězňů. Vláda odmítla, což nakonec vedlo ke smrti Mory. Proti politickému násilí a za demokracii se přitom postavily i levicové italské strany včetně Komunistické strany Itálie (IKS).
Proměna společnosti
V 70. letech 20. století se začala společnost fragmentarizovat a popularitu získávat i monotematické politické strany. Největším, byť značně nesourodým, bylo ženské hnutí, požadující rovnoprávnost, právo na antikoncepci nebo legalizaci potratů. Od 50. let výrazně narůstal v západní Evropě podíl pracujících žen, což zároveň vytvářelo tlak na poskytování denního hlídání pro děti. Zvyšující se životní úroveň a liberalizace potratů postupně vedly k významnému poklesu porodnosti až pod úroveň nutnou k zachování stejného počtu obyvatel západních zemí.
Další významnou skupinou bylo ekologické hnutí, které bojovalo za zdravější životní prostředí (alespoň na domácí půdě) a konzumerismu. Nejen ve Spolkové republice Německo, ale zejména tam, se dařilo ekologická témata přeměnit i v politickou reprezantaci v podobě politické Strany zelených, bojujících mj. proti jaderné energetice.
Německá „ostpolitik“
Mezníkem ve vývoji obou německých republik, ale i navazování vztahů mezi Západem a Východem se stalo vítězství SPD ve volbách v SRN v roce 1969, kdy se kancléřem stal Willy Brandt. Vládnoucí sociální demokraté pod jeho vedením opustili politiku CDU, která odmítala navázat diplomatické vztahy s Německou demokratickou republikou (NDR), přistoupili k tzv. ostpolitik, tedy normalizaci vztahů zejména s NDR, ale i dalšími státy střední a východní Evropy včetně Sovětského svazu (SSSR).
Navázání vztahů mezi západní a východní Evropou v polovině 70. let umožnilo konání Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách v roce 1975, jehož Závěrečný akt podepsalo celkem 35 zemí z Evropy, USA a Kanady. Pro SSSR se konference stala diplomatickým vítězstvím, neboť došlo k uznání jeho územních zisků po druhé světové válce (včetně uznání hranic mezi Polskem a NDR), zároveň však podpis představitelů východního bloku pod dokumentem, který mj. vyzýval k respektování lidských práv, následně znamenal překvapivě silnou reakci obyvatelstva v daných zemích.
Politický vývoj v 70. a 80. letech
Západní Evropa
V 70. a 80. letech docházelo v demokratických zemích Evropy k výraznému růstu zadlužení. Obyvatelstvo, navyklé na štědrý sociální systém, však většinově odmítalo vzdát se těchto benefitů ve prospěch radikálnějších reforem.
Spojené království
Neúspěšná snaha britské labouristické vlády o nastartování ekonomiky uzavíráním ztrátových uhelných dolů a nárůst nezaměstnanosti vedly k četným stávkám odborů a nakonec i vítězství konzervativců v čele s Margaret Thatcherovou v roce 1979. Ta ovšem přistoupila k drastickým ekonomickým reformám, privatizaci státního majetku a centralizaci moci. Ačkoli na ni i zástupci vlastní strany následně naléhali, aby od nich ustoupila, Thatcherová, později přezdívána jako „železná lady“, byla neústupná. Její reformy nakonec přece jen vedly ke zlepšení ekonomické situace země a rozhýbání ustrnulého konkurenčního prostředí, ačkoli to mělo některé negativní dopady na společenskou soudržnost, například ve formě rychlého růstu nezaměstnanosti. Ale pokusy o privatizaci některých služeb ve zdravotnictví a školství vedly k výraznému odporu společnosti a poklesu popularity, v roce 1990 proto Thatcherová odstoupila a přenechala post Johnu Majorovi. Bezradná labouristická strana však navzdory dlouho trvající vládě konzervativců nedokázala nabídnout voličům přijatelnou alternativu a k moci se nakonec vrátila až v roce 1997.
Francie
Ve Francii v roce 1981 zvítězil v prezidentských volbách pragmatik Francois Mitterand kandidující za socialisty, který kandidoval s programem znárodňování, snižováním odchodu do důchodu nebo výrazným zvyšováním mezd. Po vítězství jeho strany ve volbách do parlamentu začal program naplňovat, ale již následující rok otočil o 180 stupňů, zahájil boj proti inflaci, odvolal komunistické ministry z vlády a začal realizovat privatizaci státních podniků, byť opatrněji než v britském případě. Zároveň se z něj stal zastánce evropské integrace a prohlubování francouzsko-německých vztahů. Krátkodobé oživení socialistického vlivu ve Francii však přišlo již v atmosféře všeobecné diskreditace komunismu v západní Evropě, jejímž zásadním přelomem se stalo vydání knihy Souostroví Gulag ruského spisovatele a pamětníka ruských pracovních táborů Alexandra Solženicyna.
Východní blok
V polovině 70. let začala vznikat v zemích střední Evropy i v reakci na Helsinskou konferenci z roku 1975 intelektuální opozice, upozorňující na pokrytecké nedodržování vlastních formálních zákonů ze strany komunistických režimů. Počtem signatářů marginální, ale režimem v Československu zuřivě odsuzovaná se stala tzv. Charta 77, jejíž přední stoupenci v čele s Václavem Havlem byli následně nuceni čelit pronásledování a věznění. Politická opozice vznikala i v Polsku nebo Maďarsku okolo intelektuálů jako Adam Michnik nebo György Konrád, z exilu o „tragédii střední Evropy unesené na východ“ psal český spisovatel Milan Kundera. Jejich dopad na širší obyvatelstvo v daných zemích však byl značně omezený. Komunisté totiž rezignovali na snahu nutit obyvatele věřit v komunistickou ideologii, ale pokoušeli se zajistit alespoň jejich politickou apatii a relativní materiální dostatek.
Ekonomika východního bloku však v 70. a 80. letech stagnovala a nedostatek inovací, způsobený mj. prakticky nulovou odpovědností komunistických představitelů, se projevil v zaostávání za západní Evropou a nekonkurenceschopností výrobků na světovém trhu. Státy střední a východní Evropy, neschopné uspokojit poptávku po zboží svých obyvatel, se rychle zadlužovaly u mezinárodních institucí a bank, aby alespoň část zboží nakoupily v západní Evropě a snížily tlak na potřebné ekonomické reformy. Stárnoucí komunističtí lídři, z nichž většina byla narozena okolo roku 1910, se již navíc nedokázali nebo nechtěli přizpůsobovat proměně společnosti.
SSSR
Dění ve střední a východní Evropě nadále ovlivňoval vývoj především v Sovětském svazu. Vpád do Afghánistánu v roce 1979 a nárůst amerických výdajů na zbrojení za prezidentství Ronalda Reagana finančně Sovětský svaz vyčerpával. Smrt generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu Leonida Brežněva v roce 1983 a krátce poté i jeho nástupců Jurije Andropova a Konstantina Černěnka vedla ke zvolení výrazně mladšího Michaila Gorbačova v březnu 1985. Ten si uvědomoval ekonomické zaostávání SSSR, a proto zahájil politické a ekonomické reformy. Jedním ze zásadních bodů bylo i omezení výdajů na ozbrojené síly a stažení sovětských vojsk z Afghánistánu. Zároveň po sérii jednání s Američany souhlasil s omezením strategických zbraní na obou stranách a nakonec i množství konvenčních sil rozmístěných v Evropě.
Dne 26. dubna 1986 došlo v ukrajinském jaderné elektrárně Černobyl k havárii, která znamenala obří ekologickou katastrofu. Snaha incident ututlat vedla ke zbytečným obětem na životech a zděšení v západní Evropě, kam rovněž doputoval radioaktivní mrak. Sovětské vedení až po několika dnech postupně začalo přiznávat rozsah havárie a požádalo o pomoc Západ.
Polsko
Zásadní pro situaci zejména v Polsku mělo zvolení Poláka Karola Wojtyly papežem v roce 1978. Jeho návštěvy v rodné zemi byly vzpruhou pro domácí opozici, na níž nemohla vláda kvůli obrovskému vlivu katolické církve přehnaně reagovat. Zvýšení cen masa, oznámené v červenci 1980, vedlo k vlně nespokojenosti a protestních stávek, z nichž nejvýznamnější se odehrála v srpnu ve gdaňských loděnicích a do jejíhož čela se postavil Lech Wałęsa. Odborové hnutí Solidarita, do jehož čela byl následně zvolen, pak bylo v prosinci 1980 oficiálně povoleno. Na počátku roku 1981 se stal novým předsedou vlády Wojciech Jaruzelski, který v prosinci 1981 vyhlásil výjimečný stav.
Polská opozice sice byla v průběhu 80. let potlačována, ale vládnoucí moc nedokázala oslabit autoritu církve, posilovanou opakovanými návštěvami papeže, ani předních představitelů zakázané Solidarity. Katastrofální inflace ve druhé polovině dekády pak vedla k opětovných protestům a nakonec zásadnímu kroku – komunisté na počátku roku 1989 nabídli Solidaritě jednání u kulatého stolu o dalším vývoji. V jejich důsledku byly v červnu 1989 uspořádány relativně svobodné volby, v nichž byli komunisté drtivě poraženi (a svůj částečný vliv si udrželi jen díky garantovaným mandátům) a vládu sestavil nekomunista Tadeusz Mazowiecki.
Maďarsko
V Maďarsku nebyla opozice proti desítky let trvající vládě Jánose Kádára prakticky žádná, neboť režim, ačkoli ekonomicky na tom nebyl o mnoho lépe než další země východního bloku, umožňoval větší svobodu než jinde. Největší odpor proti Kádárovi, kterého se v květnu 1988 podařilo odstavit od moci, pocházel od reformních komunistů, kteří Kádára viděli jako brzdu reforem, které prováděl Sovětský svaz. V červnu 1989 došlo ke slavnostnímu uložení ostatků Imre Nagye a dalších čtyřech osobností spojených s Maďarským povstáním v roce 1956. Obřad, jehož se účastnilo zhruba 300 tisíc lidí, se stal symbolickým okamžikem, který vedl k rozpadu komunistické vlády. Maďarští komunisté pod tlakem souhlasili s jednáními u kulatého stolu s opozicí po polském vzoru a stanovení termínu svobodných voleb na rok 1990.
Československo
Českoslovenští lídři nepřijali změny v Sovětském svazu pod vedením Gorbačova příznivě a tlak na reformy ignorovali. V roce 1987 sice Gustáva Husáka nahradil na postu generálního tajemníka ÚV KSČ Milouš Jakeš, který však byl rovněž neblaze spojený s „normalizačními“ čistkami 70. let. Vláda se podobně jako ostatní země snažila zajistit mlčení obyvatelstva materiálním dostatkem, ovšem veřejný nesouhlas tvrdě trestala, ať už to bylo v srpnu 1988 při výročí okupace sovětskými vojsky nebo v lednu 1989 při výročí smrti studenta Jana Palacha. Situaci však zásadně vyhrotil povolený studentský průvod, konaný 17. listopadu u příležitosti 50. výročí zavraždění studenta Jana Opletala nacisty, během nějž studenti provolávali protikomunistická hesla a policie použila přehnanou brutalitu k jejich umlčení. Fáma o smrti jednoho ze studentů pak vyvolala masivní reakci veřejnosti a během týdne muselo pod tlakem komunistické vedení odstoupit. Vedoucí roli v politické transformaci pak sehrálo v českých zemích Občanské fórum a na Slovensku Veřejnost proti násilí. Vládu, která zemi dovedla ke svobodným volbám v červnu 1990, sice ještě vytvořil komunista Marián Čalfa, z velké části však již byla tvořena nekomunisty. Prezidentem pak byl v prosinci 1989 zvolen Václav Havel.
Rumunsko
Megalomanie a nepotismus rumunského diktátora Nicolae Cauşesca vedly ke katastrofálnímu stavu hospodářství země. Přesto díky svému odstupu od SSSR, kdy se Rumunsko nezúčastnilo například vpádu do Československa v roce 1968, byl podporován Západem. Snahy o „systematizaci“ venkova, monstrózní přestavba hlavního města s obřím Národním palácem nebo snaha splatit veškeré zahraniční dluhy však vedly ke dramatickému snížení životní úrovně obyvatel. Díky loajalitě tajné policie Securitate se pozice Cauşesca zdála neotřesitelná. Demonstrace maďarské menšiny proti pronásledování jejich pastora Lázslo Tökése v prosinci 1989 a zprávy o následné střelbě do demonstrantů ze strany policie a armády se však rychle rozšířily po celé zemi. Nakonec ovšem nedošlo ke svržení diktátora občany, ale k palácovému převratu. Armáda, nyní pod vedením „Fronty národní spásy“ v čele s Ionem Iliescem, bývalým komunistou, změnila stranu a postavila se proti režimu. 22. prosince se manželé Cauşescovi pokusili uprchnout, ale nakonec byli dopadeni a 24. prosince narychlo popraveni. K přechodu k demokracii však nedošlo a zrušení Securitate bylo v podstatě pouze formální.
Bulharsko
Dlouholetý bulharský generální tajemník komunistické strany Todor Živkov (od r. 1954) se sice pokoušel inspirovat sovětskými reformami, ovšem značné ekonomické problémy země vedly Živkova k rozdmýchání nacionalistických vášní proti turecké menšině a islámu, tím si však bulharští komunisté částečně vytvořili politickou opozici i mezinárodní izolaci. Zbytečně brutální zásah proti malé ekologické demonstraci v říjnu 1989 pak vedl k odvolání Živkova, povolení vzniku dalších politických stran a vyhlášení voleb, v nichž však následně zvítězili komunisté.
Oslabené komunistické režimy se tedy i díky polskému příkladu začaly v roce 1989 hromadně hroutit, k čemuž přispěla mimo jiné i role televize a odpor obyvatelstva proti násilí, ke kterému se komunističtí vládci nechávali strhnout. Roli zjevně hrálo i ekonomické zaostávání za Západem a materiální nedostatek. Zásadní význam však měl Sovětský svaz a Michail Gorbačov, který v průběhu roku 1989 jednoznačně deklaroval, že nepoužije sílu, aby komunistické režimy ve střední a východní Evropě udržel u moci.
Pád berlínské zdi a sjednocení Německa
Přestože v 80. letech docházelo v zemích východního bloku k určitému uvolnění poměrů, představitelé NDR v čele s Erichem Honeckerem trvali na rigidním komunismu, čímž se i kvůli ekonomické stagnaci prohluboval příkop mezi politikou a společností. V létě 1989 již neudržitelná situace vedla k masové emigraci do SRN přes Maďarsko a západoněmecké ambasády v Praze a Varšavě. 7. října v NDR probíhaly oslavy 40. výročí vzniku, při nichž Honecker přednesl oslavný projev, v němž se držel tvrdé linie. Proti probíhajícím demonstracím pak nařídil střelbu, ovšem nebyl uposlechnut. Okolnosti dovedly vedení NDR 18. října 1989 k odvolání Honeckera ze všech funkcí. Na počátku listopadu pak demonstrace dosáhly statisícového rozsahu. Společenský tlak rostl a 9. listopadu v 18 hodin došlo k tiskové konferenci, která se týkala změny pravidel pro trvalé vycestování ze země. Tiskový sekretář Ústředního výboru komunistické strany však chybně interpretoval opatření, když prohlásil, že je bezodkladně možné, aby obyvatelé NDR požádali o trvalé vycestování přímo na hraničních přechodech. Zpráva byla okamžitě zveřejněna v médiích, což vyvolalo okamžitou odezvu. Během večera se pod náporem lidí zhroutila ostraha a fakticky padla Berlínská zeď. Do čela vlády byl zvolen Hans Modrow, který zemi dovedl k demokratickým volbám v květnu 1990, v nichž zvítězila východoněmecká křesťansko-demokratická strana. Po prvotním šoku z vývoje v listopadu 1989 začal kancléř NSR Helmut Kohl činit kroky ke sjednocení země.
V březnu 1990 volby v NDR ovládla spřízněná strana spolkové CDU s názvem CDU DDR. Již v květnu byla podepsána smlouva o měnové unii mezi oběma zeměmi, 31. srpna 1990 byla podepsána smlouva o sjednocení země, naplánované na říjen téhož roku. Největší výzvou pro sjednocení bylo získat souhlas vítězných mocností z druhé světové války. Zatímco Spojené státy pod vedením George Bushe st. podporovaly sjednocení a svým vlivem pomohly přesvědčit i zdrženlivější Velkou Británii a Francii, největší problém představoval Sovětský svaz. To se podařilo až po dlouhých jednáních a za cenu ekonomické pomoci Sovětskému svazu a garance, že na území bývalé NDR nebudou trvale rozmístěny jednotky NATO. Sjednocení přitom mělo všem stranám poskytnout výhody – západním zemím integraci celého území do západních struktur a Sovětskému svazu sblížení s Evropou a prohloubení ekonomické spolupráce. Zároveň mělo sjednocení předcházet definitivní potvrzení německo-polských hranic. Všeobecná euforie a podíl kancléře Helmuta Kohla na sjednocení země pomohly k jednoznačnému vítězství CDU ve volbách v prosinci 1990.
Rozpad SSSR
Pobaltí
Na konci 80. let 20. století rostla v rámci SSSR nespokojenost zejména v Pobaltí, zřejmě nejvyspělejší část sovětského impéria. Pobaltské země navíc měly zkušenost s nezávislostí po první světové válce, než byly v roce 1940 ze strany SSSR anektovány. Odpor etnických Litevců, Lotyšů a Estonců proti pokračování soužití v rámci svazu navíc budila historie násilných deportací na Sibiř a porušťování (zejména v Estonsku podíl etnických Estonců na obyvatelstvu klesl až téměř k pouhým 50 %).
Od roku 1987 probíhaly v pobaltských zemích stále při různých výročích odvážnější demonstrace a na počátku roku 1988 se začala rodit hnutí za nezávislost. 23. srpna 1989 pak vznikl napříč všemi třemi zeměmi u příležitosti 50. výročí smlouvy Molotov-Ribbentrop symbolický lidský řetěz dlouhý 650 km, kterého se zúčastnilo odhadem 1,8 milionu lidí.
Michail Gorbačov na separatistické tendence reagoval poměrně zdrženlivě, ovšem v prosinci 1989, kdy Litevská komunistická strana vyhlásila vyhlásila svou nezávislost na Komunistické straně Sovětského svazu (KSSS), musel již zakročit. Gorbačov, zaměstnán domácí politikou i vyjednávání o sjednocení Německa, však postupně nad Pobaltím zároveň ztrácel kontrolu, ovšem zároveň se zdráhal použít vojenskou sílu, k čemuž tíhli zastánci tvrdé linie v Moskvě, ale také bezpečnostní složky. V lednu 1991 bylo Litevcům předloženo ultimátum o dodržování ústavy SSSR. Následně začalo obsazování litevských vládních budov, rozhlasu a televize. Vojenská akce však vyvolala rozhodný odpor i v samotném Rusku.
Ukrajina
Oslabující centrální moc vedla k růstu nacionalismu i v západní a střední Ukrajině, kterému nahrávalo i dlouhodobé vykořisťování Ukrajiny a jejího nerostného bohatství a úrodné zemědělské půdy ze strany sovětských úřadů. Za iniciativou za větší ukrajinskou suverenitu přitom paradoxně stáli sami ukrajinští komunisté.
Další země
Za nezávislost očekávaně příliš nebojovali Bělorusové, kde bylo národní vědomí velmi nízké.
Problematická byla i role Moldavska, které mělo nejen kvůli společné historii a jazyku blízko k Rumunsku, zároveň zde byly rozsáhlé menšiny. Lidová fronta, vzniklá v roce 1989, která měla za hlavní požadavek zavedení rumunštiny jako úředního jazyka, po vítězných volbách v červnu 1990 vyhlásila svrchovanost. To vyvolalo odpor rusky mluvícího obyvatelstva, které na podzim 1990 vyhlásilo Podněsterskou autonomní republiku, jejíž existenci zabezpečovala přítomnost sovětské armády a podpora sovětského vedení, přestože nezávislost Podněstří neuznala žádná země. Podněstří zároveň zajišťovalo 90 % výroby elektrické energie v Moldavsku, čímž si zajišťovalo ekonomické páky.
Bez násilí se neobešel separatismus na Kavkaze.
Rusko
V průběhu roku 1991 Gorbačov ztrácel kontrolu nad děním v Sovětském svazu, neboť jeho taktizování mezi liberálními reformami a snahou udržet svaz pohromadě nenacházel příliš podporovatelů ani na jedné straně. Příležitost mocenského vzestupu vycítil zejména Boris Jelcin, který se stylizoval do role ruského reformátora a v červnu 1991 se stal prezidentem Ruské sovětské republiky.
Ústupky Gorbačova vůči odbojným republikám v průběhu jara a léta 1991 vyvolal akci konzervativních sovětských představitelů a během Gorbačovovy dovolené na Krymu 17. srpna zahájili s podporou části bezpečnostních složek puč, kdy vyzvali sovětského vůdce k rezignaci. Když odmítl, pokusili se pučisté převzít moc silou, ovšem neměli jednoznačnou podporu všech institucí, a to dokonce ani v KGB. Zásadním momentem však bylo, že proti puči se postavil populární Jelcin. Situace se začala vyvíjet v neprospěch pučistů a do 21. srpna byl poražen a hlavní osnovatelé zatčeni.
Přestože se následně Gorbačov vrátil formálně jako vládce, na další vývoj již neměl velký vliv. Od srpna do září 1991 vyhlásily nezávislost kromě pobaltských zemí také Ukrajina, Bělorusko, Moldavsko, Ázerbájdžán, Kyrgyzstán, Uzbekistán, Gruzie, Tádžikistán a Arménie. Proti reformování ústavy se přitom pod vedením Jelcina stavělo i samotné Rusko. Návrhy nové smlouvy pak většina bývalých svazových republik odmítla podepsat.
8. prosince pak prezidenti a předsedové vlád Ruska, Ukrajiny a Běloruska zrušili Svazovou smlouvu z roku 1922 a za jeho náhradu navrhli Společenství nezávislých států (SNS). Ačkoli se Gorbačov snažil protestovat, během několika dnů se smířil s realitou. O půlnoci 31. prosince 1991 pak přestal Sovětský svaz existovat a jeho nástupnickým státem se stalo Rusko.